Jak jsem se dnes vyspala?

"Počkej mami, hned ti to řeknu" a pohlédne se zájmem dcerka na moderní hodinky, které má na levém zápěstí, "dneska jsem měla kvalitní spánek," dodá s úsměvem.

"Měla by sis je taky pořídit" a sklouzne zrakem na moje retro digitální hodinky, které se prodávaly přesně v roce, kdy jsem se narodila za sto padesát korun československých, tak maximálně s funkcí datumu a budíku, který ani nevím, kde se nastavuje.

Asi jsem už fakt stará!

Po staletí přece člověk nepotřeboval displej, ať už chytrých hodinek nebo moderního telefonu, aby věděl, že je unavený. Lidská bytost je natolik vyvinutá, že dokáže velmi dobře rozeznat hlad, žízeň, radost, strach, stres i únavu. Přesně ví, kdy může běžet a kdy má zůstat v klidu. Stačí poslouchat vlastní dech, tep, napětí ve svalech či v oblasti žaludku.

Tělo je moudré samo o sobě!

Dnes se mezi člověka a jeho tělo postavila technologie.

Neříkám, že je to nepřítel. Dokáže zachránit i život, zřejmě upozornit i na nemoc, motivovat k pohybu. Ale co když přestane být pomocníkem a stane se spíše autoritou?

Rozhodně jsme získali přesnější data, ale neztratili jsme přitom něco jemnějšího?

Mám pocit, jako bychom se učili nevěřit vlastním pocitům.

Naslouchat sobě. Svému tělu.

Ten rozhodující hlas dnes přestává mít naše tělo, ale algoritmus. A je opravdu přesně nastavený? Protože každý den nám říká, jak jsme spali, jak jsme připraveni, jaký máme výkon, kolik kroků nám ještě chybí k cíli a čím déle ho posloucháme, tím tišeji k nám promlouvá naše vlastní intuice.

Možná největší výzvou dnešní doby není pořídit si ještě chytřejší hodinky. Možná je jí spíše to, je občas umět odložit. Jít na procházku bez měření. Běžet podle dechu, ne podle tempa. Jíst proto, že cítíme hlad, ne proto, že aplikace spočítala správný počet kalorií. Odpočívat proto, že jsme unavení, ne proto, že nám to dovolilo skóre regenerace.

Technologie nám zajisté ukážou mnoho. Ale nikdy nebudou znát celý příběh našeho těla. Nevědí, že jsme se právě zamilovali. Že nás tíží starost o dítě. Že jsme se po dlouhé době od srdce zasmáli. Ani že jsme našli vnitřní klid.

To všechno se do grafu nevejde!

Možná bychom si proto měli každý den položit dvě otázky: "Co říkají moje hodinky?" A hned po ní druhou, mnohem důležitější: "Co říká moje tělo?" Protože teprve když se tyto dva hlasy setkají, může technologie zůstat tím, čím by měla být od začátku - dobrým sluhou, nikoli pánem.

A tak se často sama sebe ptám, co ztrácíme, když přestaneme věřit sami sobě?

Já zůstanu věrná svým "retro hodinkám."

PS: Možná největší inteligence nevzniká v čipu nebo v algoritmu. Rodí se ve chvíli, když člověk dokáže znovu uslyšet tlukot vlastního srdce a uvěřit mu.