Odvaha být sama sebou

Mám ráda herečku Julii Roberts a všechny filmy v nichž je obsazena. Opravdu zbožňuji ten její široký úsměv a nádherné vlnité plavé vlasy. Viděla jsem snad všechny snímky, ve kterých ztvárňuje úžasné role, od jejího kultovního snímku Pretty Woman, Erin Brockovich, až po současné filmy jako je Nech svět světem.

Ale jeden z nich mě oslovil zvláštním způsobem. Pamatujete si na romantickou komedii Nevěsta na útěku, která je na první pohled o ženě utíkající od oltáře?

Jenže ve skutečnosti vypráví mnohem hlubší příběh o hledání vlastní identity, strachu z intimity a odvaze být sama sebou.

Na hlavní hrdince Maggie, je fascinující to, že neutíká před muži. Utíká před ztrátou sebe sama. Ve vztazích se téměř úplně přizpůsobuje partnerům.

Každému z nich se stává ženou, kterou si přejí mít. Jeden má rád míchaná vejce, druhý ztracená vejce, třetí omeletu. Maggie si pokaždé myslí, že právě to jsou její oblíbená vejce. Tento motiv je pro mne symbolikou toho, že nezná vlastní preference ani vlastní identitu...

Maggie svou hodnotu odvozuje od toho, jak ji vidí partner. Tak moc se bojí odmítnutí, že raději potlačí samu sebe. Silná potřeba po přijetí z ní dělá partnerku, přesně takovou, jakou jí partner chce mít. A z toho pramení i strach ze závazku, který ve skutečnosti pramení ze strachu, že bude navždy žít jako někdo jiný.

Rozhodně to není žena, která by neuměla milovat!

Spíše je to žena, která ještě neví, kdo skutečně je.

Teprve po útěku z poslední svatby začne Maggie žít sama se sebou. Zkouší různé věci, objevuje vlastní zájmy a učí se rozhodovat podle sebe. Teprve pak se vrací za Ikem, ztvárněným neméně okouzlujícím Richardem Gerem, ale už ne jako žena hledající někoho, kdo jí řekne, kým má být, ale jako člověk, který našel vlastní identitu.

Film mi připomíná, že největší překážkou lásky někdy není dostatek citu, ale ztráta vlastního já. Pokud člověk neví, kdo je, bude se ve vztazích neustále přizpůsobovat nebo utíkat. Právě proto je pro mě Nevěsta na útěku mnohem víc než jen romantická komedie.

Je to příběh o tom, že skutečná blízkost, po které tak toužíme, já po ní rozhodně toužím, může vzniknout až ve chvíli, kdy člověk přestane hrát role a dovolí si být autentický.

Bezpodmínečné přijetí druhého vytváří prostor k tomu, abychom mohli objevit své pravé já.

Jako bych viděla svůj starý příběh....

PS: Já mám nejraději míchaná vejce s droždím, a k tomu pěkně namazaný chléb s máslem. A jaká vejce máte nejraději vy?