Úsměv, který bodá

Existují lidé, kteří vstoupí do místnosti a zavanou ji vůní drahého parfému.

Mají dokonale nanesený make-up, perfektně upravené vlasy a hlavně úsměv tak zářivý, že by mohl zdobit nejednu reklamu na štěstí nebo alespoň na bělící zubní pastu pro blyštivě zářivý chrup. Jejich slova jsou uhlazená, gesta přesná, pohled plný zdánlivého zájmu a smích od ucha k uchu.

Vypadají jako lidé, kterým byste bez váhání svěřili své dítě, tajemství i vlastní důvěru…

Jenže, ne všechny úsměvy hřejí.

Některé spíše řežou!

Stačí, aby se za vámi zavřely dveře. Ano, tak málo stačí..

Úsměv zmizí, koutky úst povadnou a začne pitva vaší osobnosti a všeho čím jste nebo nejste, je to vlastně úplně jedno.

Najednou už nejste tak okouzlující, ani dost schopní, chytří, to vše se ve vteřině rozplyne. Každá vaše chyba, rodokmen a samotné bytí jsou rozprostřeny na stůl jako roztrhaný cár ubrusu, zatímco jeho vlastní svět zůstává nedotknutelný.

Vždyť přece jeho děti jsou nejúžasnější. Jeho rodina je výjimečná. Jeho názory jsou jediné správné. Ostatní existují hlavně proto, aby sloužili jako měřítko, vůči kterému může stále a znovu dokazovat svou domnělou výjimečnost, svou hodnotu.

Co se asi odehrává uvnitř takového člověka?

Denně se na to sama sebe ptám...

Možná je to tiché prázdno, které neumí unést. Možná strach, že kdyby přestal srovnávat, musel by se podívat sám na sebe. Když snižuje druhé, nemusí na okamžik cítit vlastní nejistotu. Když rozebírá jejich chyby, nemusí přemýšlet o těch svých. Každá pomluva je krátkou dávkou úlevy. Každé vítězství nad cizí pověstí je náplastí na sebevědomí, které však vydrží jen do chvíle, než se objeví další člověk, kterého bude možné rozebrat.

Je to jako hlad, který se nedá nasytit.

A pak je tu ten druhý. Ten, který sedí u stejného stolu. Už dávno prohlédl ty bezvadně namalované kulisy. Slyší medová slova, ale zároveň ví, co přijde, až někdo odejde. Vnímá rozpor mezi tváří a charakterem. Je to zvláštní druh samoty, sedět vedle člověka, který se usmívá na všechny kolem, a přitom cítit, jak z něj vyzařuje chlad..

Je to děsivé!

Takový člověk začne pochybovat i sám o sobě. Přemýšlí, co se asi říká o něm ve chvíli, kdy odejde. Každé přikývnutí u stolu je těžší než to předchozí. Není unavený z rozhovoru. Je unavený z přetvářky.

Nejvíc totiž nebolí otevřený nepřítel. Od něj totiž víte, co čekat. Daleko víc bolí úsměv, který se promění v nůž přesně ve chvíli, kdy se otočíte zády.

Pak bodne!

A možná právě tehdy poznáme skutečný charakter člověka. Ne podle toho, jak mluví s těmi, kteří sedí u stolu, ale podle toho, jak mluví o těch, kteří od něj právě odešli...

PS: Člověk, který skutečně zná svou hodnotu, nepotřebuje zpochybňovat hodnotu druhých.