Když cesta je cíl

Je skvělé pozorovat děti, jak si hrají....., je to nejlepší životní lekce, jakou jsem mohla v tento moment dostat.... a nepotřebuji k tomu ani video hovor nebo jakoukoliv online výuku.

Stačí jen po očku nenápadně sledovat.... a učit se! Přijmout to za své...., protože oni zatím ještě ví, jak je to správně...!

"Holky pojďte, uděláme si restauraci a mamka k nám bude chodit na jídlo," zavelí nejstarší dcera.

"Uděláme si Sushi bar s pojízdným sushi!" vykřikne mrňousek.

Pro změnu i já jsem dcerám předala jednu ze svých vášní......tu k sushi. :-D

A tak při nejmenším hodinu běhají, roztomile mezi s sebou cvrlikají, rozvážně debatují a v pokojíčku si budují...., vyrabují všechny šuplíky v kuchyni, odnesou si potřeby na vaření, talíře, příbory...., pak slyším vrzání židlí, jak stěhují nábytek...

Hmmm, berou to vážně! Mají to promyšlené do posledního detailu.

Ani si nestihnu uvařit čaj a zmizela mi konvice na vaření, jen co se otočím, vypařil se i ubrus... židle....aaaaaa :-D

Běhají jako malí mravenečci, kteří si staví mraveniště....jedna přes druhou, nestačím je ani sledovat... s úsměvem ve tváři, sem, tam a zase zpátky, s nekonečným těšením, tvoří svou vlastní restauraci!

Aha, takové to je...! V tom zapálení neproběhla ještě ani jedna mezi sesterská kráva, "blbka" ani "ty jsi pitomá!"

Pak jednou usednu do jejich soukromé restaurace (jak jinak než na zem, kam daly ty židle?), do ruky mi vloží denní nabídku a já vybírám....a když mi vše naservírují, přímo přede mnou uvaří, já si pochutnám a zaplatím, tak prchnou.....

Tím končí hra na restauraci!

Vlastní restaurace byla možná cíl, ale rozhodně je netěšila tak jako samotná cesta...!

Nezáleží na tom, za jak dlouho budeme u cíle, důležité je, jak moc si samotnou cestu užijeme.

PS: Ať už karanténa nebo "haranténa", já si tuhle cestu s humorem užívám....a s mou drobnou asistencí nakonec vše zase uklidily zpátky!