Nové normy

Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo nutné převzít brzy odpovědnost a naučit se spoléhat především sama na sebe. Vytvořila jsem si pravidla, která mi pomáhala přežít.

Kdysi mi pomáhala přežít...

Třeba, že když všechno zvládnu sama, mám věci pod kontrolou.

Když budu užitečná, budou mě mít rádi.

Když budu dost dobrá, nikdo mě nebude moci zklamat ani opustit.

Když se zastavím, něco důležitého mi uteče.

Když mám možnost udělat ještě něco navíc, tak chytnu příležitost za pačesy!

Jenže dnes mě ta samá pravidla vyčerpávají...

Jasně, tahle pravidla mě dovedla velmi daleko. Jsem schopná podnikatelka, samostatná a spolehlivá žena, mamka od tří dospívajících slečen, která se dokáže postarat o druhé a zvládá překonávat překážky.

Ale mají jednu zásadní nevýhodu.

Nikdy mi neřeknou, to nejdůležitější...

Vždycky bude existovat další úkol a nový cíl, další člověk, kterému můžu pomoci, další možnost, jak být ještě lepší, další potenciál, který by byla škoda promarnit.

A tak se celý život snažím dokázat něco, co žádný jednotlivý úspěch nedokáže definitivně potvrdit...

To, že jsem dost!

Uběhnout maraton? Vždyť jsem ho chtěla uběhnout a poctivě jsem trénovala.

Napsat a vydat dvě knihy? Vždycky jsem přeci toužila být spisovatelka.

Psychoterapeutický výcvik? Vždyť jsem ho chtěla dokončit a zapracovat na sobě.

Vysoká škola? No přece chci být psycholog a pomáhat přesně těm, kteří musí brzy převzít odpovědnost, tak jako kdysi já.

Práce, domácnost, děti, podnikání? Vždyť je potřeba, aby to někdo udělal.

Jenže, pro mě je to normální..... jakmile něčeho dosáhnu, lousknutím prstu se z toho stane nová norma. Nezastavím se u toho, co jsem zvládla. Chybí tam ta pomyslná tečka na konci. Pomlka. Pauza. Zastavení. Čas to vstřebat. Být s tím. Užít si to. Pochválit se. Říct si jen "wau, jsi dobrá, kočko!"

Pro mě je to přece úplně normální a jede se dál..

Přesunu pozornost k tomu, co je ještě potřeba zvládnout. A já zvládám fakt hodně. Mé běžné minimum se stává postupně něčím, co by pro jiného člověka představovalo nemyslitelné úsilí.

Jen to přestávám vnímat...začala jsem si plést běžné s obyčejným.

Vždycky jsem si říkala, že až získám Nobelovku, že to bude něco! Teď mohu s úsměvem, ale i vážně říct, že ani to by nepomohlo. Určitě bych měla radost, ale pak by se objevilo zase něco dalšího...

Pokud je můj vnitřní metr nastavený tak, že každý dosažený cíl se okamžitě mění v povinnost, pak další úspěch jen posune mou cílovou čáru.

Možná si potřebuju jen zažít, že nemusím nic dokazovat, abych směla být spokojená sama se sebou.

A to je úplně jiná práce než další výkon!

A také mnohem těžší!

Protože ji nemohu dokončit, odškrtnout a přejít k dalšímu úkolu...

PS: Možná, že to bude na delší běh než je samotný maraton...