Smrad, který se táhne...

Je krásný letní den, slunné teplé sobotní ráno, dcerky odjely za sportem, a tak si děláme poklidnou chvilku a sklízíme s manželem plody ze skleníku. Vůně čerstvých okurek a rajčat mi připomíná dětství u babičky na zahradě...

Kropíme společně zahrádku a sázíme další semínka...

"Mamka," objeví se na displeji telefonu, vždycky musím dlouho zapátrat v hlavě, než mi to secvakne a pak automaticky nezvedám...

"Neznámé číslo," rozsvítí se o vteřinu později na mobilu...

A jéje, to bude kvůli ní, už je to tady? Pomyslím a stáhne se mi žaludek. Najednou se přepnu do úplně jiného módu a zvedám ztěžka telefon.

"Toulavá, prosím?"

"Tady policie Suché Vrbné, našli jsme tu opilou ženou, která upadla a leží tu na zemi, potřebujeme ji identifikovat, pomůžete nám?"

Podám dva základní údaje, které ze sebe horko těžko soukám a marně si je vybavuji, nic nevysvětluji, nekomentuji a s hlubokým povzdechnutím pokládám telefon.

"To jsi zrovna potřebovala, co?" ozve se manžel, který pochopil dle mých odpovědí, o co běží.

"To nikdy neskončí, je to jako smrad, který se za mnou pořád táhne!" procedila jsem mezi zuby a nasedám do auta...

Ne, opravdu za ní nejedeme!

Přesto tu je. Je pořád se mnou. Není to skutečný zápach. Je to něco, co nejde vyprat z oblečení ani vyvětrat z domu. Je to pocit. Stín. Stud. Smutek. Něco, co se člověka drží dlouho poté, co odejde z místa, kde vyrůstal.

Když máte mámu, která třicet let pije, nikdy si nejste jistí, kdy znovu zazvoní telefon. I když s ní nejste v kontaktu, stejně vás to jednou za čas dostihne. Policie. "Našli jsme vaši maminku..!" A během té jediné věty se vrátíte o desítky let zpátky. Do bezmoci dítěte, které nemohlo nic změnit. Ani teď nemůže.

Snažím se žít svůj život tak, abych se za sebe nemusela stydět - před sebou ani před druhými, nemusím před nikým sklápět zrak. Studuji, pracuji, starám se o rodinu, směju se, pomáhám druhým. Navenek působím silně. Ale ve skrytu duše vím, že ten neviditelný smrad minulosti se zase znovu připomene.

Bude to konečně už naposled?

Tak bych si to přála, aby to jednou pro vždy skončilo a měli jsme už všichni klid! Ano, suďte mě!

A současně se bojím, že to přijde, že už je to tady, právě teď!

Je to jako truchlit nad někým, koho ještě nemůžete oplakat, protože fyzicky existuje, ale psychicky a duševně je už dávno dávno pryč. A přesto žiju dál. Šťastně žiju dál. Makám na sobě! Učím se přijmout skutečnost, že některé příběhy nemají šťastný konec. Že láska nestačí k tomu, aby někoho zachránila. Že dítě nemůže nést odpovědnost za rozhodnutí svého rodiče.

Možná ten neviditelný smrad nikdy úplně nezmizí. Občas ho připomene telefonát, mlhavá vzpomínka nebo náhodné setkání. Ale postupně přestává určovat, kdo jsem. Minulost mě může poznamenat, rozhodně mě ale nedefinuje.

Nedávno jsem v knihkupectví zahlédla knihu s názvem "Děti alkoholiků."

Upřímně? Ani jsem se ji nedotkla, jen jsem na ni nevěřícně hleděla. Nebudu číst něco, co reálně žiju a skutečně prožívám v každé buňce svého bytí už 32 let!

PS: Nejsem dítě alkoholu, jsem člověk, který navzdory bolesti dokázal vyrůst, milovat, být věrný sám sobě a vytvořit si život, jaký sám nikdy nepoznal. A v tom je moje vítězství.