Vyfotíš to?


"Asi bychom se měli vyfotit, co?" pohlédnu útrpně na manžela. Nemám to fakt ráda! Všechno dokumentovat, posílat dětem.
A stojí o to vůbec?
Navíc fakt nejsem fotogenická!
"Ne, já si to uložím na svůj osobní hardware," usměje se manžel a dál se kochá tím pohledem...
Jsem tak ráda, že i tohle máme společné...
Vše si ukládáme rovnou do mozku, do obrovské knihovny, do které celý život vkládáme své příběhy.
Každý zážitek, který prožijeme, zanechá v mozku určitou stopu, něco jako digitální stopu. Když něco vidíme, slyšíme, cítíme nebo prožíváme, mozek začne přijímat a zpracovávat informace. Jednotlivé nervové buňky - neurony - si mezi sebou předávají signály a vytvářejí vzájemná spojení. Čím silnější je zážitek a čím častěji se k němu vracíme, tím pevnější mohou tato spojení být.
Některé vzpomíky se ukládají téměř okamžitě. Jiné potřebují čas, opakování či upevňování. Významnou roli v tomto procesu hraje hipokampus, který pomáhá nové vzpomínky vytvářet a postupně je začleňovat do dlouhodobé paměti.
Zajímavé je, že mozek neukládá vzpomínky jako fotografie nebo videa na harddisk počítače. Neukládá celý okamžik na jedno místo. Jednotlivé části vzpomínky - obraz, zvuk, vůně, emoce nebo tělesný pocit - jsou reprezentovány v různýh propojených oblastech mozku.
Proto se někdy stane, že nás po letech jedna jediná vůně vrátí do dětství a určitá píseň nám připomene třeba první lásku.
Černý čaj s cukrem a s citronem mi připomene mojí mámu. Vrátí mě k jedinému okamžiku. Chumlala mě do deky, protože jsem přišla z venku vymrzlá na kost a klepetala zoubkama o sebe. Do červených prstíků mi vložila právě takový teplý čaj v bílém keramickém hrnku.
Asi nepotřebuju všechno fotit, u všeho špulit, pózovat, vykrucovat se, aranžovat či dokumentovat každé jídlo v restauraci. Mozek je vlastně jedinečný archiv našeho života sám o sobě.
Neuchovává jen to, co se nám stalo, ale také to, jak jsme se při tom cítili. Proto emoce dávají vzpomínkám jejich nejhlubší význam. Možná i proto, že naše vzpomínky nejsou jen záznamem minulosti. Jsou i součástí toho, kým jsme dnes.
Pro mě jsou i zdrojem, ze kterého čerpám, když mám těžší chvilku.
Zavřu oči a na chvíli zastavím, poodstoupím od teď a tady, alespoň na chvíli...
Vybavím si jemný otisk okamžiku, který možná trval jen několik minut, ale v mém srdci zůstává mnohem déle. Vidím obraz dvou tančících postav a broukám si slova té písně. Zachytávám teplo dlaně, která mi tehdy spočinula na šíji, něžný tlak prstů propletených s druhou rukou, vůni blízkého člověka, tlukot jeho srdce i pocit bezpečí, když se naše těla pohybují ve stejném rytmu. Pocit důvěry a odevzdanosti.
Pamatuji si tu blízkost...., kterou cítím i teď, v tento moment.
PS: Některé okamžiky si pamatuje celé naše tělo a jsou krásné právě tím, že v nás zůstávají nejen jako obraz.



Komentáře