Jak překonat nevěru?

"Jak jsi to zvládla?" zajímala se nedávno kamarádka, "vždyť to musí být strašně ponižující, když tě takhle dlouho někdo tahá za nos a dělá z tebe doslova pitomce (použila rozhodně jiný výraz)!"

Nechápavě sledovala, jak si s bývalým manželem dáváme společně kávu a s lehkostí u toho vtipkujeme, jako by nic.

"To bych teda nedala," dodala znechuceně na závěr.

Jak? Jak teda?

No, procházka růžovou zahradou to skutečně nebyla, tu si rozhodně představuji jinak....

Na začátek je třeba říct, že člověk to prostě tuší. Ono, když vám doktor po čtvrté za rok diagnostikuje gynekologický zánět a tentokrát vám nasadí antibiotika na měsíc s poznámkou, že už je to chronické, tak prostě víte, že je něco špatně.

Pak si začnete všímat nepatrných detailů a rozdílů v chování, nahodilých oparů, dlouhých služebních cest, návštěv toalety jedině s telefonem (zřejmě existuje nějaká nová "toilet apka", o které ještě nevím)...no byl by to sakra dlouhý výčet, to radši možná příště....

A vás ještě přepadá špatný pocit z nedostatku důvěry či pochybování o někom, kdo vám stále opakuje, jak je šťastný a jak vás miluje?! Postupně si začínáte připadat jako blázni, neboť je vám to i často opakováno.....a jednoho dne to přijde!

Vždyť každý králík, který číhá na mrkvičku, ztrácí ostražitost....!

A já si na tenhle okamžik počkala....a čekala jsem dlouho! Sakra dlouho! Přesto mám pocit, že to přesně tak mělo být, to prostě víte. Správné načasování pro důležité rozhodnutí, které následovalo....

A pak držíte důkaz v ruce! Máte pocit, že břicho exploduje pod tou šílenou tíhou pravdy. Přesto, že jste to celou tu dobu věděli, na tohle se nedá připravit...

Je vám zle! Třesete se jako ratlík a utíkáte na záchod (teď by se hodila ta apka), prsty u nohou se klepou a poskakují v rytmu samby, polije vás zimnice...., máte pocit, že tohle nemůžete přežít, že vás to musí rozcupovat za živa!

Následuje prudká akce, vyrovnání účtů z posledních adrenalinových sil, možná lehký útok a pak na chvíli odpadnete...., zhroutíte se, prostě nemůžete vstát ani z postele, jste paralyzovaní tím vším!

Stále si opakujete: "to není možné, to není možné."

Pak vám dochází význam všeho, co jste viděli....."miláčku my k sobě v sexu tak pasujeme...., sejdeme se na naší benzínce?" Chce se vám zvracet! Přesně to říkával i vám! U jaké benzínky? Snad u té vaší? Kdo všechno je viděl? Kdo všechno to ví? Jak dlouho jste za totálního pitomce? My už k sobě asi nepasujeme? Zapomněl mi to říct?

Přichází otázky, na které nikdy nedostanete odpověď. Ne pravdivou, s tím se smiřte....! Máte pocit, že musíte chodit kanálem, ten stud je hrozný. Všude na ulici se rozhlížíte a hledíte lidem do tváře, jestli se na vás dívají a hlavně jak na vás koukají....vědí to? I on? Ona? Tahle? Tam ten? Kdo všechno? Je to šílené! Máte pocit, že se vám všichni smějí...

Je to jako být na pranýři...., úplně nazí...., chcete utéct, někam hrozně daleko. Změnit město...možná stát....kontinent....život!

Neustále se ptáte proč?! Proč?! Co jsem dělala špatně?! Hledáte vinu u sebe...., jasně je to vaše vina, vždyť se na sebe podívejte do zrcadla!

Žaludek se stáhne na tolik, že se během chvíle změníte k nepoznání..., okolí začíná mít strach, vypadáte nezdravě, bledě...., smutně.

Zprvu o tom nemluvíte a dusíte to v sobě, když se oklepete a přežijete první půl rok....musí to ven. Čím více o tom hovoříte, tím více už nemůžete..., musí to skončit, to sebetrýznění, nemůžete to už ani slyšet, jste zhnuseni, zhnuseni sami sebou, že jste si to všechno nechali líbit! Co vše jste na sobě dopustili....

Nejste schopni se mu podívat ani do očí...., přijde nepopsatelný odpor a averze! On si žije jako by nic....a nechápe, že s tím stále bojujete, jako by vám snědl potají svačinu či co...,"už jsem se ti přece tisíckrát omluvil, to nestačí?"

Nestačí! To sakra NESTAČÍ!

Říct promiň znamená: "mrzí mě, co jsem udělal, už to nikdy znovu nezopakuji, už ti neublížím....," vše ostatní jsou jen prázdná bezvýznamná slova!

Na tohle pomůže čas....., postupně vám dojde, že tohle není vaše, ale jeho...., že stydět by se měl on! A že ona není lepší, je jen jiná...

Je to jen otázka ega...., je prostě tak nastavené, hlas rozumu, hlavně si nenechat nabourat vlastní identitu. Když vám dojde, že vy jste neudělali nic špatného, že jste nebyli ti, co dlouhodobě lhali a podváděli a vyrovnáte se se svým svědomím....dojdete k závěru, že se nemáte za co stydět!

A zase vykročíte se vztyčenou hlavou...., čas je na vaší straně...., je to nejlepší a stoprocentní spoluhráč, který pomůže zahojit rány....a trvá to dlouho, to je jisté! A když přejdou období lítosti, vzteku, nenávisti a zase té lítosti i sebelítosti, dokážete odpustit.....

A prostě zase víte, že to muselo přijít, aby vás to sakra nakoplo, protože jste usnuli dlouhým spánkem a oddálili jste se od sebe, od poslání, se kterým jste sem přišli... a život je na to příliš krátký!!!!

Padnout na dno, vylízat se z ran a vyškrábat se zase nahoru, je další šance na život....., neusnout na vavřínech, jen nepřežívat, nesmířit se s nevyhovujícím....., ale plně vědomě žít! Skutečně smysluplně žít!

I když s drobnými rankami na duši, patrnými vráskami ve tváři či s rozervaným srdcem....., které až se zahojí, tak zapomene a začne zase milovat!

PS: A až tímhle projdete, klidně si s úsměvem dáte kávu i s někým, kdo vám dlouhodobě lhal a ještě se vám přitom díval s úsměvem do očí, protože vaše ego, už to nemůže ohrozit....

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.