Tíha odloučení

Vím, že musím odjet a padá to na mě...

Tři dny u něj a pak zase domů, "musíme jet, máme tam holky," říkává a mě to chytá za srdce...."máme tam holky"... ještě od žádného nezaznělo. Jsem naměkko. Opravdu jako ta tři vejce ve skle. Bere nás komplet, prostě všechny, celý ten náš holčičí spolek v jednom balení!

Jenže já vím, že bude muset zpátky..., že dnes nezůstane.

A tak si občas připadám jako ten opuštěný strom, tam venku... s docela prorostlými kořeny, ojediněle hluboko zavrtanými do teplé půdy a s větvemi, co by máma tří holek, tak nějak ohnutými na všechny možné strany. Každá z těch větví, nese jiný směr, úplně odlišné světlo...

Ale je to pevný strom, daruje jistotu, výživu i život, občas je kolem plno hluku, smíchu, někdy i křiku. Pak se objevil on...., vítr z úplně jiného směru, ne bouře, ale tichý, vřelý vánek. Zvedl listy, rozezněl ticho mezi těmi větvemi a přinesl světlo tam, kde bylo dlouho přítmí.

Jenže tenhle vítr se nezdrží, má svůj les, svůj kraj, svou zem. Někdy foukne k tomu stromu, jindy se strom přiblíží větru, ale stále to znamená: odchody, loučení, čekání.

Mám pocit, že každý návrat domů je těžší než ten předchozí. Jako by kus mé duše zůstal tam, kde jeho duše ještě spí. Doma je všechno, co miluji, moje holky, práce a životní chaos. Ale chybí tu on. A v jeho světě zase chybí můj svět.

Nedá se to spojit. Zatím ne. Možná někdy...

"Nespěchej," říkává mi kamarádka pravidelně asi tak u desátého uběhnutého kilometru. To mě z toho vždycky dostane. Jít si zaběhat a vypustit to z těla ven.. Vím, že má pravdu, jen v ten moment odloučení na mě dopadá tíha a já jsem bezbranná, protože je silnější nežli já.

Je to pocit, jako žít mezi dvěma břehy, srdce mám rozpolcené, těžké. Vždycky někde něco chybí. Tak bych si přála jednoduchost. Domov. Jeden stůl. Jedno ráno. Jedno "dobrou noc." S jedním mužem. S tímhle mužem. I to, že se budeme občas i štvát... i to k tomu patří.

Už napořád!

A tak se učím žít v tom mezičase, v přechodném prostoru, a věřím, že důvěra i blízkost se budují i v tom, jak zvládneme chvíle, kdy to prostě nejde.

PS: Možná ten stesk nemizí..., ale mění tvar. Není bolestí, co ničí, je jen slabým tichým proudem, který nese jako řeka, která ví, že někde v dálce se znovu potká s mořem.