"service mama"

Sedím na čalouněném růžovém křesle a usrkávám svůj oblíbený černý čaj s medem a s citrónem. Rozhlížím se kolem. Sem tam zazní zaškrábání na dveře od čtyřnohého přítele a za okny zahalekají sousedovic papoušci, jinak se všude po místnosti rozplývá zvláštní ticho.

Je jiné, ne jako dřív, když malé děti spí a dech domu se po náročném a dlouhém dni uklidní. Tohle ticho je plné zavřených dveří, světel pod prahem světů, do kterých nemám přístup. Už nějakou dobu ne.

Za těmi dveřmi jsou tři pokoje, tři samostatné ostrovy. Každému z nich vévodí jedna z mých dcer...rozvalené na královsky prostorné posteli, hlavu skloněnou k obrazovce, sluchátka pevně přitisknutá k uším, se zapnutou funkcí odhlučnění od okolí, jako by si tím chránily vlastní nedotknutelný vesmír.

Dřív ke mně přibíhaly. Teď kolem mě procházejí. Někdy ani to. Jen šum a vibrace notifikací, tlumený smích, který nepatří mně.

Nikdy nevím, z jaké strany to přijde. Ticho, které trvá celé odpoledne nebo náhlý výbuch... dveře prásknou, slovo bodne a pohled mine. Jedna věta stačí, aby se ze mě stala ta cizí.

"Nech mě být!"

"No dobrý, to už stačí, nechci nic slyšet."

"Ty to nechápeš!"

Nechápu! A tak stojím mezi kuchyní a chodbou s utěrkou v ruce, hledím na prázdnou chodbu, jako by to byl jediný důkaz, že sem patřím.

Přesto jsem tu. Pořád tu jsem. Jen tak trochu neviditelná...

"Jak ses dneska měla mami?" nepřichází, jsou samy středem svého vesmíru, svého teenagerského světa. Hlavně se starej mami, to je tvoje povinnost!

A tak vařím, peru, vozím, omlouvám, zařizuji a připomínám. Doplňuji prázdná místa. Nabíjím jejich svět, zatímco ten můj se pomalu vybíjí. Někdy mám pocit, že jsem se smrskla do funkce servis. Full service! Tichá, dostupná, spolehlivá, automatická.

Máma, která ví, kde co je, vše zařídí, ale neví, co se děje uvnitř.

Multifunkční robot na všechno, hlavně nám neříkej svůj názor, co máme dělat a nic po nás proboha furt nechtěj! Už i ta jedna povinnost denně je tak nesnesitelně krutá!

Vzpomínky chodí bez zaklepání. Jejich smích v kuchyni, rozházené pastelky po stole, ruce, které mne hledaly. Tenkrát jsem byla středem mapy. Teď jsem spíše poznámka na okraji, drobný text, který se dá překročit.

Už mají vlastní kompas.

Tak zkouším klepat, odpovědi se stejně nedočkám, mají ta sluchátka zašpuntovaná až na okraji mozku! Vstupuji na cizí území, kde jsem jen hostem bez jazyka. Řeknu něco obyčejného:

"Jaký jsi měla den? Jaký byl trénink?" odpověď se rozpadne na jednoslovné úlomky. Vracím se na chodbu s pocitem, že jsem prošla kolem vlastních dětí.

A přesto, pořád tu jsem.

Sedím, čekám, nechávám dveře otevřené, alespoň ty v mé hlavě. Protože věřím, že někde pod těmi sluchátky je jejich ticho, které možná jednou změkne. Možná se jednou vrátí a posadí se vedle mě, bez obrazovky mezi námi, na ta barevná čalouněná křesla, která jsem pořídila, aby NÁM tu bylo veselo a útulno.

Do té doby držím dům pohromadě. I když se v něm často cítím sama a občas mám chuť se na to vykašlat! A tak poslední dobou kašlu, hlavně doma...

Učím se být matkou z dálky, přes zavřené dveře a vypnutý zvuk. I když mě to bolí víc, než si dokážu nahlas přiznat.

PS: "Prďka vydrž!"