Kdes byla tak dlouho?

"Kdes byla tak dlouho?" zeptal se hned, co jsem usedla k němu na gauč.

Pohlédnu na hodinky, ukazují něco kolem půl desáté! Ty bláho, to byl ale dlouhý den. Do oběda v jedné práci, rychlý přesun, pohodové kafe s kamarádkou a o chvilku později jsem už naskočila do druhé směny. Někdy si prostě udělám pracovní pátek, když jsou ty moje holky pryč. Mám to ráda. Tu změnu. Ten shon.

"Byla jsem v práci miláčku," s lehce unaveným úsměvem odpovím.

Pohlédne na mě a znovu s takovým důrazem opakuje:

"Ale, kdes byla tak dlouho?"

Teprve jsem to pochopila!

Ta věta nezněla jako výčitka. Spíše jako údiv. Jako když člověk otevře okno do jara a nechápe, proč to světlo nepřišlo dřív.

Napadá mě, kolik času jsme mohli mít navíc? Jakým byl člověkem před deseti lety? Jaký byl táta? Jaké by to bylo, kdybychom se poznali na první dobrou? Byli bychom ještě spolu?

Schoulím se mu do náruče, je tak klidná a pevná. Není potřeba si na nic hrát. Nic dokazovat. Cítím se přijatá tak, jak jsem.

Jak je možné, že jsme se nepotkali dřív?

Mám pocit, že tohle je přesně to, co jsme celý život oba hledali, je to najednou tak snadné. Oba už víme, co chceme. Není tu tápání, hry ani "uvidíme." Je tu rozhodnutí. Takový vztah stojí na vědomí a na volbě, nikoliv na náhodě či na zvyku.

Není to něco, co se jen tak vyvine samo, ale naopak má smysl vědomě budovat, chránit a nenechat sklouznout do samozřejmostí. Možná proto to má takovou sílu.

Chceme tím životem oba kráčet spolu, a tak není důležité, kolik času bylo před tím. Podstatné je, co uděláme s časem, který máme teď.

Věřím, že jsme na sebe nečekali zbytečně. Třeba jsme se jen učili, jak se jednou opravdu potkat.

PS: Někdy "pozdě" znamená přesně včas.