Splněným snem

Ležela jsem v posteli, ztěžka oddychovala na hraně mezi únavou a úlevou, vše kolem tak nějak splývalo v jedno..., oči se samy zavíraly, ale v duchu zůstávala ještě lehká ostražitost.

Pak se vedle mě objevil. Je tu se mnou. Někdo, kdo se o mě postará, o všechno tady se postará, i o ty tři sněženky, co jsou zrovna v rozpuku...

Hladí mě po vlasech, prsty přejíždí po čele a jemně mě líbá podél lícních kostí. Tělo povolí a slza vděčnosti se odpaří společně s napětím. Nakonec i únava vítězí a já sklouzávám do křehkého spánku, který mi přináší naději, že až se probudím, bude mi zase o trochu lépe...

Několikrát mě přijde ještě zkontrolovat, povytáhne deku na ramena, přivře okno i dveře, aby mě nerušilo rodinné dění a šveholení holek.

Je to přesně osm let, co jsem si připadala jako bych dohrála svou životní šachovou partii se slovy "šach mat!"

"Co tak asi můžu nabídnout chlapovi se třemi dětmi?" zoufala jsem si.

"Tři volné víkendy v měsíci?" kroutila jsem hlavou, svírala pevně rty a neviděla žádné východisko. Pak zarezonovala slova Jirky Haldy:

"Emo, ptáte se špatně!" opravuje mě, s tím přísným zamračeným pohledem, jak to umí jenom on.

"Vy se máte ptát, co Vám může nabídnout on? Pokud to bude opravdu ten pravý, vezme Vás i s těmi třemi dětmi," snaží se rozvolnit mé zoufalství a současně mi dodává alespoň špetku naděje i víry.

Celých těch osm let jsem si ta slova v duchu přehrávala jako magnetofonovou pásku, s každým nevydařeným vztahem, marnou snahou a dalším zoufalým pokusem...

Tak do třetice?! Po pravdě, rezignovala jsem a fakt se mi už nechtělo..

Teď, je mi čtyřicet jedna let a věřte nebo ne, JÁ jsem pro někoho splněným snem..., chápete? Vlastně jsem ani netušila, že to lze...

Ale vážně, já jsem splněným snem!

SPL-NĚ-NÝM - SNEM!!!!

Nejsem ani chorobně žárlivá, toxická, emočně labilní, neschopná, ambiciózní matka, foxteriér či bordelář, ani moc tlustá nebo naopak moc hubená a mé děti nejsou uštěkaní psi, co do sebe jen jdou nebo rozmazlení parchanti....

"Dostal jsem víc, než jsem si kdy vysnil, myslel jsem, že už nic takového nezažiju," opakuje mi a já mám stále tendence rozhlížet se kolem, jestli v místnosti se mnou není ještě někdo jiný!

A občas se štípnu do ruky, jestli se mi to nezdá a snažím se tomu věřit. Je to těžké přesvědčit ten mozek...

A hlavně snažím se vidět jeho očima!

Je to úžasný pohled!

Tím pohledem, kterým mi dává tiché ujištění, že jsem přesně tou, kterou si vysnil, hluboce milovaná a výjimečná. A tak se v jeho blízkosti dokážu uvolnit, povolit za ty roky sevřené rty a konečně zářím, hlavně pro sebe, tam uvnitř. Nemusím nic předstírat, být někým jiným, protože moje skutečné já je pro něj to nejcennější. Můj úsměv. Pohoda i radost mých holek.

Konečně přebíjím špatné zkušenosti i zajeté myšlenkové vzorce těmi novými, laskavými a přijímajícími. Prvně v životě si připadám chtěná a žádoucí... a díky němu teď i krásnější verzí sebe sama.

"Brigite, proč na mě tak civíš?" s humorem si mě často dobírá, když na něj zírám tím překvapeným, přiblblým, ale šťastným výrazem, jestli se mi to zase jen nezdá..

Mé Vánoční přání se mi letos opravdu splnilo!

PS: Přeji všem, kteří tráví své první, druhé či desáté "rozvedené" Vánoce sami nebo s dětmi, alespoň trochu té naděje, kterou mi kdysi dal Jirka Halda!