Mami, proč mi tohle děláš?!
- Ema Toulavá
- 19. 9.
- Minut čtení: 2
Aktualizováno: 20. 9.

A je to tady, už zase. Další zničující zpráva od ní...
Jsem už unavená. Moje duše je vyčerpaná. Necítím vysílení těla, to zvládá pečovat o tři dcery, pracovat, starat se o lásku i domácí pohodu, běhat půl maratony i hory přenášet...
Jsem unavená někde hluboko, tam, kam si člověk sáhne jen v tichu noci, když všechno kolem utichne a jediné, co zůstává, je tep v uších a tíha myšlenek.
Odmala to znám. Ten pach levného krabicového vína, rozbitých sklenic a výčitek, které nebyly moje. Byla jsem dítě a přesto nesla vinu - za hádky, za slzy, za prázdné láhve, za život, který se jí rozpadal pod rukama.
Slova, která jsem si nikdy nezasloužila slyšet. Ale slyšela je. Stokrát. Tisíckrát. Vrývala se mi pod kůži jako jehly, dokud se z bolesti nestalo ticho. Prázdné osamělé ticho.
Nekončí to. Ani po tolika letech!!! Třicet let, chápete tu zátěž?? Celé tři čtvrtiny mého života, co jsem na tomhle světě..
Teď jsem sama máma. Sama. Bez opory. A občas se bojím, že v sobě najdu její stín..., že jsem jako ona. Že budu jako ona. Ale zatím jsem ho nenašla...
Jen slzy, které polykám potají.
Jen vzpomínky, které bolí, ale nedefinují mě.
Jen smutek pro ni. Pro matku, která nikdy nebyla matkou.
Jen hněv. Hlavně na sebe, že i po těch letech občas toužím po jejím objetí, po uznání, po jediné větě: "Mrzí mě to, holčičko moje."
Ale ona to nikdy neřekne. Místo toho pije a stále mě obviňuje. A tak tu stojím na prahu generací mezi minulosti, která zraňovala a budoucnosti, kterou chci chránit...
Pro sebe samou. Abych nikdy nemusela slyšet: "To kvůli tobě.."
Pro moje holky. Aby nikdy nemusely na tohle zírat...
Na tělo, které kdysi konejšilo, hladilo a smálo se. Tělo, které kdysi zpívalo ukolébavky a četlo pohádky před usnutím. Aby z něj zbyl jen stín, těžký, odporný stín ženy, ubohé trosky, co se sama topí a stahuje ke dnu všechno kolem.
Aby necítily ten vztek. Takový, co hoří až v břiše!
Abych ochránila ten sen, stát se jednou ženou. Aby se nestal jen obřím břemenem.
Přála bych si, aby to už skončilo! Navždy. Chápete?
Aby už žádná dívka nemusela sledovat krutý obraz své matky v hlubokém rozkladu, který deformuje její vztah k vlastní ženskosti, k vlastnímu tělu.
Aby si nenesla životem batoh, který není její...
PS: Věřím, že taková dívka často přežije "navzdory" všemu. Je silná. Hluboká. Pokud má prostor mluvit, psát, cítit a tím se léčit, pak má šanci to přetavit. Nezapomenout, ale proměnit. V sílu, v pochopení, ve vědomou volbu.
Komentáře