Nejsem v tom sama!

"Ahoj Emo," ozve se klidný hlas v telefonu, "měla jsem mobil v kabelce a neslyšela zvonění."

"Ahoj babi, to je v pohodě. Víš, co mi psala zase mamka?" jdu rovnou k věci, tak jako vždycky, nerada ztrácím čas a ostatně kvůli tomu jsem jí dvakrát volala.

"Nebudeme se bavit o tvé mamce," odpoví babička.

"Aha, takže ti taky psala!" hned je mi to jasné. "A byla opilá?" Jako by na tom vlastně záleželo...slova, která zazněla, neztrácí váhu tak, jako bublinky z alkoholu. Bolí stejně, protože srdce nerozlišuje, kolik kdo vypil, jen co řekl...

"To nevím, a taky mi volala, psala celé dopoledne. Vyčetla mi snad úplně všechno, za všechno v jejím životě můžu já, jsem takový její hromosvod."

To si babička nezaslouží.

"Buď v klidu babi," konejším ji, "to i já, jak vidno."

Nato, že jsem jí za posledních šest let viděla všehovšudy čtyřikrát, a to sotva pět minut, jsem jí asi zničila celý život. Však se mnou by pil každý, opakovala nesčetněkrát v každém svém opileckém deliriu. Bylo mi jako je teď mým dcerám.

"Kdo jí bude dělat hromosvod, až tady nebudu?" strachuje se babička!

To může přijít kdykoliv, osmdesát sedm let je úctyhodný věk, přesto nemusím dlouze přemýšlet...

"No přece já, babi," ujistím ji, "kdo jiný?"

To já si vytáhla toho Černého Petra, já všechno zkazím, já jsem ta příčina všeho zlého...vynoří se na okamžik pradávné vzorce a zatřesou celým mým dosavadním bytím. Jenže tyhle vzorce nejsou moje.

A nikdy nebyly!

"Ale víš co babi? Možná to teď vyzní opravdu hrozně, ale já jsem moc ráda, že za všechno můžeš i ty a ne jen já, že v tom nejsem sama! Jsme vlastně takové dvě černé ovce rodiny, viď?" společně se zasmějeme nad tou ironií.

Co jiného nám zbývá?

"Přesně Emo, nejsme v tom samy, musíme se tomu umět zasmát" a nálada se o dost odlehčila. Jako by ze mě spadl obrovský balvan, ta pomyslná vina neleží jen na mé hrudi...

A přesně tohle na mojí babičce obdivuji. Dokáže se zasmát i věcem, které kdysi bolely - ne proto, že by zapomněla, ale protože v sobě nosí smíření. Navíc zrcadlí tichou moudrost a v každém listu či v každé květině, která se ve větru zachvěje, nachází nový zázrak. Jako by už dávno pochopila, že krása i bolest často rostou ze stejného kořene.

Musím se od ní ještě co nejvíce naučit, dokud tady je....

Jednou budu jako ona!

Jedno však vím, už teď! Že každý člověk je sám zodpovědný za svůj život a za lidi, se kterými se obklopuje.

PS: Není třeba nést všechno sama. Je v tom tichá úleva, když vím, že můžu položit část svých starostí do dlaní někoho druhého, třeba mojí babičky, která sice neumí změnit svět - natož svou dceru, ale umí i slovem obejmout tak, že se svět na chvíli přestane zlobit.