Každá minuta se počítá

„Dobrý den, mohla bych poprosit o domácí limonádu ven tamhle k tomu stolku?“ tážu se v mé oblíbené kavárně kousek od náměstí, přímo na baru.

„Jistě, tady máte nápojový lístek, klidně se posaďte a my vás obsloužíme," odvětí mi sympatický mladík.

„Mám jen deset minut, rovnou si vyberu a zaplatím, moc děkuji.“ Nenechám se odbýt a trvám si na svém. Vím, co chci, kolik času mám a nebojím se, si o to říct.

Každý den mám rozplánovaný na minuty. Asi mám pocit, že jsem promarnila posledních deset let života s tím nesprávným a hlavně s někým, kým jsem ve skutečnosti nikdy nebyla. A tak to teď musím dohnat, škoda každé chvíle, kterou promarním.

Právě skončila jedna schůzka a mám přesně deset minut, než si budu moct vyzvednout večeři pro holky v mé oblíbené Indické restauraci. Usadím se ven k dřevěnému stolku, odložím kabelku na vedlejší židli a nechám si nahřát obličej od slunce. Zády se opřu o opěradlo, tvář nastavím k paprskům a hlavu lehce zakloním ke zdi. Zavřu oči a nechávám se unášet.

V tom mi na stolku přistane rakytníková limonáda s brčkem, a tak nelením a hned si popotáhnu pár loků. Studené doušky se dostávají do jednotlivých buněk a ochlazují rozpálené tělo, které je zvyklé jet na 150 %.

Bože, to je skvělé, jako by do mě vjel proud z předešlého dne. Zahledím se na chvíli kamsi k oblakům, lehce pozvednu pravý koutek a připitoměle se přitom usmívám.

Před očima mi naskočí takové lechtivé promítání s ním, jako by byl zrovna u mě. Lehce se zasním a nechávám se unášet těmi obrazy.

Najednou se zachvěji a vrátím se zpět do reality. Nevím, proč ten týpek vedle na mě tak kouká? Často mám pocit, že tyhle stavy na mně musí být vidět a to v sobě nemám žádné vibrační vajíčko s ovladačem :-D.

Jsem lehce prohnutá v bedrech a pánev je přitisklá k židli. Musím se rychle narovnat nebo protáhnout, abych ten slastný pocit ze sebe setřásla.

Kdybych byla kočka, předla bych.

„Musíš se hned vrátit, viď? Já vím, každá minuta drahá,“ v tom mi píše...

Kdyby jen věděl, jak vzácné jsou tyhle mé minuty. Třeba ty poslední, byly opravdu cenné, protože se mi v tom každodenním shonu podařilo na deset minut zastavit čas, zpomalit dech, vypnout hruď a zbavit se všech zbytečných starostí, že to brzy všechno zase skončí.

A to se počítá! A já si to fakt s vděčností všechno užívám.

To je k nezaplacení!

PS: Občas je potřeba v tom rozjetém vlaku zastavit a nasát ty slasti, které život přináší, třeba i s rakytníkovou limonádou.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.