Mami, nejsem potřebná!

"Mamko, to už taťku vůbec nebudeme zajímat, když bude mít se Silvou dítě," povídá mi smutně má nejstarší desetiletá dcera.

"My budeme mít prý pokojíky nahoře, abychom prý nedělaly ostudu, až přijde nějaká návštěva," pokračuje dcerka.

"Cože? Kdo vám tohle řekl, prosím tě?" udiveně se ptám a hladím ji při tom po ruce.

Máme tu naší povídací večerní chvilku v posteli, jen my dvě, kdy si řekneme všechna naše trápení, i to, co se nám povedlo zhruba tak za poslední týden.

"Silva," okamžitě vystřelí a mně hned naskočí obraz nejnovější pohádky O Popelce. Opravdová macecha, pomyslím si.

"Třeba to tak nebude," odpovím jí, ale spřízněna s tou odpovědí nejsem, a tak nevím, zda jí to uchlácholí.

"Mami a koho máš radši? Mě nebo Seba?" pokračuje dál jako bych jí na tuhle otázku už snad tisíckrát před tím neodpověděla. Stále ta odpověď nebyla pro její dětskou duši asi dostatečná a neuspokojila její chmury.

"Ty jsi moje dcera, moje miminko, které se mnou bylo propojeno v bříšku, to je ta největší láska na světě a nedá se srovnat s žádnou jinou láskou. Seba miluju, on je můj partner, moje opora, však víš, že srdce je dost velké na více druhů lásky, víš?"

"Mami a já si myslela, že máš radši jeho. Ty už se s námi vůbec nekoupeš ve vaně, jako bys to už nepotřebovala. Já si přijdu tak nepotřebná, že mě nikdo nepotřebuje, že jsem všude navíc!"

Šíleně se rozplakala malá, rvalo mi to srdce. Jak víc mám dcerám dokázat, že jsou pro mě na prvním místě?

"Já se bojím, že se spolu odstěhujete a my budeme muset být s taťkou," pokračuje v salvě neutuchajícího pláče. Hladím jí po vlasech.

"Ty můj blázínku, jak tě tohle může napadnout, já bych přece bez tebe nemohla žít," snažím se jí konejšit a stále si nejsem jistá, zda to pobírá.

"Víš, kdybych se rozešla se Sebem, zlomí mi to srdce, budu smutná, budu plakat, ale časem to přebolí, za rok možná za dva se zase budu smát. Kdybych přišla o tebe, těžko se budu ještě někdy smát a radovat, chápeš ten rozdíl?"

"Mamko, co když mi umřeš?" vzlykavě ze sebe souká a pokračuje ve svém chmurném kolovrátku jako by minimálně rok nezpíval tu svou smutnou píseň.

Umřu, jasně, že jednou umřu..., to je ta jediná spravedlnost na světě, která existuje. Tak to je!

"Zlatíčko, to že maminky jednou umřou je v pořádku, ale když dítě umře mamince, to v pořádku prostě není, tak to být nemá, chápeš?"

Pořádně mě přitulí a zmáčkne. Mazlíme se každý den. Každé ráno vstáváme s tím, že si řekneme, že se máme rády, stejně tak při každém loučení a večer. Pomáhám jí i pomocí odborné literatury vyrovnat se s rozvodem, například s knihou Jak přežít, když se rodiče rozvádějí.

Stačí to?

Občas mívám pocit, že to je pořád málo. Prý to děti zvládají mnohem lépe než samotní rodiče.... tak já nevím!

Kolik jistoty z toho plného dětského pytle odsypeme dětem, když se rozvádíme?

Je to k pláči....., když slyším, jak mé dcery uvažují nebo spolu na tohle téma debatují.

Nezbývá, nežli je dokola ubezpečovat o tom, že stále jsme jejich přístavem bezpečí a životní jistotou.... a věřit.

PS: Přesto, že se zdá, že je vše v pořádku, spoustu obav a úzkostí zůstává nevyřčeno a hluboko uloženo v dětské duši.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.