Moc vám to sluší

Nevím, jak vy, ale já od dětství vyrůstala v tom, že jsem asi monstrum...

Jako malá jsem slýchávala, že se za mě mamka stydí, protože jsem byla tlustá, že jiným dětem stačil jeden Lipánek, kdežto já musela sežrat hned dva.

Jak jsem se chýlila do puberty, mamka mi pořád opakovala, že jsem taková zvláštní, že nejsem hezká, ale zvláštní. Stejnými slovy o mně mluvily i spolužačky ve škole, některé mi říkaly, že jsem bílá jako ředitelka Madetky nebo kyselá jak citronka Evelína.

Nikdy jsem si nepřipadala moc hezká..., prostě zvláštní, jak mi okolí předurčilo. Vždycky mě paní učitelka posazovala k nějakému pihounovi, asi proto, že jsem sama byla bledá a pihatá. Taková Sněhurka s nepoddajnými kaštanovými vlasy.

Když jsem ve třiadvaceti odjela jako au-pair do Španělska, tak mi maminka od dvou dětí povídá, že si vybírá vždycky ošklivky, aby jí nepřebraly manžela. No a já to léto vyhrála ten její konkurz....

Další rok jsem potkala svého nastávajícího manžela se slovy: "já už nechci hezkou, ale hodnou...," no ukázalo se, že ta co přišla po mně (vlastně za mě), je vlastně ještě hodnější holka... :-D.

Jenže od toho okamžiku se hodně změnilo....

Přestala jsem poslouchat požadavky manžela, tchýně, babiček, maminek, sousedek, jaká bych měla být a začala jsem být sama sebou.... trvalo to teda!

Teď si dlouhé nazrzlé vlnité vlasy nechávám vát ve větru... opravdu si to užívám, když fouká... sama jsem občas vichřice :-D, asi byste to do mě neřekli. Občas mě mrzí, že mě stále ještě lidé podceňují, jsem taková ta tichá voda..., ale věřím tomu, že se brzy rozbouřím!

Šedivé odstíny? Jóó, těch jsem se nanosila! Balila jsem se do nich, jako do myšího kožíšku. Ale už jsem ho vyměnila za veselé zářivé barvy, které vás probudí na dálku. Miluju červenou.

Probudila jsem v sobě vášeň, o které jsem dříve nevěděla, že jí mám.

"Hej, ty jsi taková neskutečná sexy baba," povídal mi nedávno jeden Ostravák.

"To víš, hezký holky, to mají těžký," říkala mi kolegyně v práci a já pořád nechápala, o kom to mluví...

Včera jsem šla po ulici a periferně jsem si všimla, že podél mě jede krokem auto. Asi tady bude odbočovat na sběrný dvůr, nevěnovala jsem mu pozornost. Jenže auto přede mnou zastavilo a z auta vykoukl docela sympaťák a s úsměvem pokřikuje:

"Moc Vám to sluší!"

A já se rozhlížím, na koho to mluví. No nikdo jiný v okolí není, tak na něho pohlédnu a on znovu:

"Moc Vám to sluší, nešla byste někdy na kafe?"

Hej, tak to bylo asi na mě :-D

Trvalo mi přesně čtyřicet let, než mi došlo, že jsem fakt kočka! A možná jsem i zvláštní, jiná, pihatá, zajímavá....je mi to úplně jedno!

Nejlepší je to, když jsem to fakt já, sama sebou, taková, jaká chci prostě být.

Né taková, jakou mě chce mít někdo jiný...

PS: V momentě, kdy odstraníme všechny ty nálepky, které na nás za život nalepili, zjistíme, kdo skutečně jsme a hlavně, jací chceme být!

Tak hodně štěstí s odlepováním...