Na chvíli se uzemnit.

Možná to bude znít divně, ale strašně ráda si lehám na tvrdou zem. Nevím, asi se potřebuji uzemnit, vnímat všemi smysly, že jsem tady a teď....že čas na chvíli zastavil a přesto se Země dál točí....bez ohledu na to, jestli tu jsem nebo ne.

Nejlepší je to v létě, když se celá rozpálená rozplácnu na podlaze. Tak příjemně chladí. Na chvíli zavřu oči a ruce blaženě položím až za čelo, úplně stejně jako malé děti, když usnou v bezpečí domova. Stačí pár svalových záškubů, rychlých dvacet minut a restart je na světě, můžu jet nanovo!

Tentokrát to bylo ale jiné!

Asi mě skolila tíha bytí a nesčetná váha utrpení, kterého stále přibývá a já cítím, že síly postupně docházejí. Rozplácla jsem se na podlahu a zavřela oči. Ruce jsem odevzdaně odložila vedle těla dlaněmi nahoru.

Co když už nevstanu...., napadlo mě. Co když tu zůstanu takhle ležet až do neděle....! Podlaha byla obzvlášť ledová a ledviny dostávaly na frak. Jak dlouho tohle může tělo vydržet?

Co když už nevstanu?

Zápasila jsem s myšlenkami a současně smáčela tu studenou podlahu slanými slzami.

Je to marný, marný, bojovala jsem sama se sebou.

A pak se začaly ozývat ty hlasy, ostatně jako vždycky. Nakonec mě vždycky přemluví...., ale dávají si na čas! Znějí asi jako hlas Janči a její "dělej, zvedni se," jako Tomův smích v kombinaci s tím jejím! Přidal se tam i jeho hlas "no tak Emo, věř si."

Věř si!

Díky bohu, dostavily se.

Stále to není bezvýchodné a stojí za to bojovat!

I když já si tak strašně přeji, abych už nikdy nemusela bojovat, raději bych chtěla budovat.

Dalo mi zabrat, než jsem to rezignované tělo rozhoupala k pohybu a zvedla ho....

Kdo říká, že život je jednoduchý?!

Přece nevěřím, že život je fér, "že jo, tati?"

To teda není!

PS: Takže jdu zase do boje, do bitvy za štěstí i lepší život. Děkuju těm hlasům, které mě celý život vracejí do ringu.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.