Neviditelné ztráty

Domnívám se, že největší ztráty jsou ty, o kterých nemluvíme, které možná ani nedokážeme pojmenovat, drží se v nás.

Říkám jim neviditelné ztráty.

Nejsou na první pohled zřejmé, jsou jako Šifra mistra Leonarda, přesto si je neseme sebou a ovlivňují naše rozhodování, vztahy i fyzické zdraví.

Přicházejí a odcházejí, občas je to jako jízda na bobové dráze. Víte, že to bude rychlé, ale dopředu nevíte jak moc. Držíte se madel, tep začne zrychlovat a pak vás to zatlačí do sedla. Vítr sviští kolem hlavy a okolo vás se vše jen mihotá. Bojíte se i mrknout. Jako když se řítíte tunelem vlakem bez střechy. Jen letíte kovovým žlabem a doufáte, že to přežijete...

Někdy přemýšlím, kolik takových ztrát za den prožijeme a jak je vlastně zvládáme ustát! Jak je všechny unést? A jak je zmapovat?

Napadlo mě vést si pomyslný deníček ztrát a nálezů, uvědomovat si, co mě emocionálně stálo mnoho energie a co mi ji naopak vrací, a tomu se věnovat!

Také znáte ty smutky "bez důvodu"? Ta drobná mikro zklamání, která se během dne hromadí? Nikdo mě neslyší! Všimli si mě? Haló, já jsem tady! Pocit prázdnoty, přestože ale vůbec netušíte, co že to vlastně postrádáte?

Co takhle obyčejná ztráta motivace hned ráno po probuzení? Nechuť vstát! Nebo ztráta energie uprostřed dne, kdy potřebujete ještě trochu toho výkonu v práci?

Co třeba pocit marnosti jít a cokoliv změnit. Sebe aktualizovat se. Dělat věci jinak. Být každý den o kousek lepším člověkem nežli den předchozí, i když jste před tím selhali.

Co když ztrácíte zájem milované osoby a nezmůžete s tím nic. Prostě nic! Můžete pouze přihlížet, protože už dávno víte, že křik, prosby, přesvědčování, ani nátlaky nepomohou. Jsou k ničemu. Už vás nevidí. Ne tak jako dřív, tak jak byste chtěli. Jen sledujete, jak vás opouští někdo, kdo se vám významně zapsal horkou jehlou do srdce a teď se mění v hlubokou jizvu a žal.

A nedej bůh ztráta důvěry.... jo, tak ta se hodně těžko získává zpět. Snad krůček po krůčku s červeným vykřičníkem za každou větou možná až do konce života?!

Co když v tom koloběhu života ztrácíte samy sebe pro společné my? Co když žijete život vašich rodičů, protože takhle byste měli... a nakonec zjistíte, díky zmáčknutí zpětného tlačítka REC., že jste se stali hlavním hrdinou ve filmu, který vůbec nebyl o vás? Co pak s tím?

A co je možná ještě horší? Ztráta svobody! Svobody beze strachu či výčitek se rozhodnout proto, co byste skutečně chtěli, kdybyste se nebáli. Kdyby to mělo být poslední rozhodnutí vašeho života.

Jedno je jisté, neviditelné ztráty se hromadí, postupně se zvětšují a kumulují, i když je na první pohled nevidíme. A když nejsou rozpoznané, mohou vést k vyhoření, k depresi či úzkosti, ale také ke ztrátě identity, vnitřní rezignaci či úplné izolaci.

A tak snad raději zpomalte a reflektujte. Co vás dnes vyčerpalo? Co vám vzalo radost? Vraťte se do toho okamžiku, kdy to přišlo. Kde vznikl ten nepříjemný pocit?

Někdy je opravdu obohacující, promluvit si s někým "bezpečným" i o těch malých tichých věcech...

A když ani to nepomůže, odpočiňte si. Vědomý odpočinek s hudbou nebo strávený čas v přírodě je nenahraditelný pomocník.

PS: Dost často jsem si protivná jenom proto, že jedu už za hranou svých limitů nebo se křečovitě držím madel té své bobové dráhy, protože prostě nechci, aby to skončilo...