top of page
Vyhledat

Nevíš, jestli se smát nebo brečet?

  • Obrázek autora: Ema Toulavá
    Ema Toulavá
  • 14. 9.
  • Minut čtení: 2

Aktualizováno: 16. 9.

ree

"Ty už asi spíš, ale stejně ti píšu, až se zase ve 3:47 probudíš, aspoň si budeš mít co číst," rozsvítilo se na obrazovce mého mobilu.


Opravdu se musím pousmát.


Je to tady, jako už asi třetí ráno v tomto týdnu. Budík je přitom nastaven na 5:20 a já přemýšlím, jestli je úplněk, novoluní nebo proč mi vlastně takhle hučí v hlavě a já nemůžu spát.


To byste se divili, kolik lidí Vám na sms zprávu odpoví ve čtyři hodiny ráno. Třeba moje pedikérka, fakt překvapila! No jo, má přirozený budíček v podobě malého mrňete, které se ještě řídí svými biologickými hodinami.


Občas nechci marnit čas, a tak vstanu. Celý dům je ponořený do ticha, jaké zná jen chvíle před úsvitem. Holky ještě spí, žádné kroky na chodbě, možná jen cupitání drobných psích tlapiček. Usednu ke stolu, se světlem lampy, které se odráží na okraji hrnku kávy.


Tenhle čas je jen můj. Slova přicházejí lehce, myšlenky se skládají do vět s přesností, kterou mi denní ruch nedovolí. Klávesy cvakají pravidelně jako tiché hodiny.


Tvořím, protože můžu. Nic mě neruší. Jsem jen já a můj příběh. Zatímco tam venku svět ještě spí, já už začínám psát. Upouštím po písmenkách, po větách.. všechnu tu emoční nálož.


Jindy bych zůstala ležet v posteli. Bránila bych se otevřít oči a dlaně bych položila na teplé břicho pod dekou. Uklidňuje mě to. Vnímat svůj dech. Pak bych si vzpomněla. Na něj! Že existuje. Někde tam je. Neodradily ho ty tři cácorky. Ještě neutekl. Chce se mi smát, protože najednou zase věřím, že svět může být lepší, že i já můžu být lepší!


Ale ve stejném okamžiku mám slzy na krajíčku, protože nic není jisté! Protože láska je dar i zkouška.


Jak dlouho vydrží?


Kdy se mu to přejí?


Kdy mu dojde, že mu vlastně za to úsilí nestojím?


Za rok? Až opadne první fáze zamilovanosti a hormony poblouznění odvane podzimní vítr, tak jako opadané listy ze zahrady?


Za dva roky? Až bude chtít taky svůj klid, protože si bude připadat příliš starý?


Je to jako stát na okraji útesu. Vidím dole moře, je hluboké, nekonečné, tak nádherné a volá mě. Ale pochybuji, jestli umím ještě vůbec plavat. Jestli mám dost odvahy skočit. A tak tam stojím, rozzářená, roztřesená současně, se srdcem na dlani. V naději, že nespadnu...nebo že když spadnu, někdo mě chytí.


"Takže ty nevíš, jestli se smát a nebo brečet?" zeptal se mě.

"Pak jsi zamilovaná...," dodal aniž by čekal na odpověď.


PS: A co děláte vy, když nemůžete spát?


 
 
 

Komentáře


EMA TOULAVÁ

  • Ema Toulavá, spisovatelka
  • Ema Toulavá, spisovatelka

© 2020 Ema Toulavá

webdesign by Vaše strategie

Děkuji za zprávu. Brzy se Vám ozvu zpět.

bottom of page