Nikdy už to nebude bolet tak, jako od táty holek..

Seděla přede mnou, nádherná, tak jako vždycky! Má zvláštní kouzlo a neskutečné charisma. Visím na jejích rtech, protože její slova jsou tady spíše vzácností.

Její ticho je klid, její slova jsou poklad.

Sama to nechápe, jindy tak výřečná, zábavná, ale tady to nedokáže...

"Nepřijdu si atraktivní," pak se smutkem v hlase vydechne.

Cože?

Jestli ona si nepřijde atraktivní, tak kdo tedy? Nechápu!

Je tak krásná, vysoká tmavovláska s výrazným nosem, pletí jako Sněhurka a s nohama?? Páni, ty má snad až k samotným nebesům. Navíc je opravdu velmi chytrá a naprostý profesionál v tom, co dělá, jen tak se nedá strhnout svými emocemi.

Přála bych si být jako ona! Má odpověď na každou mojí otázku, se kterou se měsíce peru, než se zase vidíme a ona to během chvilky rozlouskne s grácií.

Ale při pozornějším pohledu, si nelze nevšimnout... šedý rolák až ke krku, vlasy stažené do culíku, žádné ozdoby, šperky, volné černé kalhoty... jako by se schovala před světem.

"Já už nechci znovu zažít tu bolest," pokračuje s roztřeseným hlasem.

V tom mi to došlo, zažila podobné utrpení... rozvod, zradu, zklamání a tu srdce rvoucí bolest ze ztráty člověka, kterého milovala natolik, že měla pocit, že ji to musí roztrhnout zaživa na milion drobných kousků, že to prostě nemůže přežít.

Milovala s důvěrou na celý život a teď zbyla jen prázdná díra v srdci a jizvy na duši.

Zatím co já to zkouším stále a znovu, ona žije jenom pro svoje holky.

A tak jsem jí to musela říct:

"Víš o tom, že láska vždycky bolí? Prostě vždycky! Buď jeden odejde a nebo zemře, ale vždy láska nakonec bolí. A já to nikdy nevzdám, protože jediná minuta v náručí milovaného člověka za tu bolest stojí. Ale mohu ti zaručit jedno," pokračuji bez spěchu dál a vnímám, jak nasává každé mé slovo.

"Nikdy už to nebude bolet tak, jako to bolelo od táty tvých dětí, nebude, to ti mohu slíbit."

Ztráta vždy bolí, ale v okamžiku, kdy si mezi miliony lidmi zvolíte toho jednoho jediného, kterému darujete zbytek svého života a pod srdcem nosíte jeho děti, je ta bolest nevyčíslitelná.

"Emo," upřeně na mě pohlédla, "ještě mi nikdo neřekl, že to už nebude bolet jako od táty holek. Nikdy mi to nedošlo, řekla jsi mi něco tak zásadního!"

Jestli existuje jedna jediná pasáž z pohádky, která mi nejvíce učarovala, byla by to rozhodně princezna Lada se zlatou hvězdou na čele, když odhodila svůj šedivý myší kožíšek, oblékla si bílé jednoduché šaty a ladně pobíhala na plese prince Radovana, který se do ní zamiloval...

PS: Někdy musíme sundat myší kožíšek a riskovat tak bolest, abychom se stali tím, kým skutečně jsme.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.