O poctivosti aneb jak se chovám, když se nikdo nedívá...

Docela nedávno se mi povedl takový malý dopravní přestupek.

Spěchala jsem za dcerou, což není samozřejmě omluva a zrovna jako na potvoru, tam byli!

Přiblížilo se policejní auto, párkrát zahoukalo, světla problikla, a já v tu ránu zastavila na krajnici. Než ke mně přistoupil pan policista, měla jsem stažené okénko, připravené doklady i hbitou odpověď.

„Dobrý den řidičko,“ ozvalo se zpoza okna a já spustila upřímně omluvu:

„Dobrý den, moc se omlouvám, jsem si vědoma svého přestupku. Vím, že je tam přikázaný směr v jízdě a já jela na druhou stranu. Spěchám za nemocnou dcerou, nebylo tam žádné jiné auto, tak jsem porušila dopravní předpisy,“ vystřelila jsem ze sebe omluvu jako kanón a zřejmě jsem mladému sympatickému policistovi vzala vítr z plachet.

„To myslíte vážně?“ překvapeně se na mě blíže zadíval.

„Kdybyste dělala hloupou a řekla mi, že jste o značce nevěděla, že jste si jí nevšimla, tak bych Vás nechal odjet se slovním napomenutím, takhle to nepůjde.“

„Ale já Vám nechci lhát,“ vyrazila jsem ze sebe tak rychle, že jsem ani nevěděla, kde se to ve mně vzalo, zato s ryzí upřímností.

Víte, ještě před pár lety, mě policejní eskorta téměř s majáky doprovázela až k parkovišti od obchodního centra Palladia v Praze. Omylem, s pomocí navigace, jsem si to tenkrát naštrádovala pěkně až do pěší zóny a udělala jsem ze sebe takového hlupáka, že se jim mě asi zželelo a s nulovou pokutou, mě doprovodili až na místo určení.

„To je sice moc hezké, ale udělala jste přestupek vědomě, takže Vám vyměřuji sto korun pokuty, souhlasíte, řidičko?“

„Souhlasím,“ s úsměvem i pokorou přikyvuji a přemýšlím nad tím, jak ta láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí…

„A můžu Vám ještě něco říct?“ nedá mi to, když přebírám lísteček s pokutou.

„Můžete,“ usmívá se se zalíbením pan policista a čeká, co ze mě ještě vypadne.

„Víte, co je smutné? Že v momentě, kdy ze sebe nedělám hloupou, křehkou ženu a mluvím pravdu, tak dostanu pokutu,“ zasmušile pohlédnu a přimáčknu spodní ret na ten horní.

„A tak je to jen stovka,“ trpělivě mi pan policista naslouchá, „musel jsem Vám dát přes prsty.“

„Jenže víte co? Já nejsem ani hloupá, ani křehká, já jsem chytrá a schopná ženská a už nikdy ze sebe nic jiného dělat nebudu,“ rázně dokončím svou myšlenku a mile se zazubím.

„A já mám takové ženy rád,“ opětuje mi úsměv a naše cesty se rozdělí.

A já vím jedno, že příště, i kdyby se nikdo nedíval a sebevíc jsem chvátala, pojedu tím správným směrem…

A co vy?

PS: „Tak to máš co psát,“ komentuje článek pobaveně moje desetiletá dcera, „jestli budeš psát jenom o poldech, tak to budeš psát do konce života,“ posměšně vyprskla, protože má se mnou opravdu v tomto směru bohatou zkušenost...