O pěstování odolnosti.

Moje desetiletá dcera musela přejít do nového týmu, do jiného města, mezi holky, které nezná, protože prostě tady už není tým mladších žákyň.

"Mami, já mám strach," šeptla mi dcerka v autě, už když jsme vyjely.

"To je normální, ani mně není příjemné jít do nového kolektivu. Neboj, to zvládneš, vždycky jsi to zvládla, jsi skvělá holka, všude tě mají moc rády, uvidíš!" dodávám ji sebedůvěru.

"Škoda, že nemohla jet Kája," posteskla si.

"Však ty to dokážeš sama," povzbuzuji ji, "nemůžeš pořád čekat na někoho, až s tebou půjde, protože to bys mohla celý svůj život pročekat...."

Neváhala jsem a vzala ji rovnou na hřiště k trenérům a ti ji hned poslali do šatny ke všem těm neznámým holkám v jejím věku. K novým spoluhráčkám, se kterými bude od září trávit poměrně dost času.

Zvládla s nimi celý trénink, během kterého se mi jedna maminka svěřila:

"To je dobrá, že takhle jde hned trénovat, když tu nikoho nezná. Moje Markétka tu proplakala loni celý první trénink, no myslela jsem, že to nedá a skončí. Pak jí trvalo týden, než se začlenila mezi ostatní a začala chodit do šatny! A teď je tu moc spokojená, je tu dobrý kolektiv, uvidíte."

"Tak jaké to bylo?" zajímám se po tréninku.

"Mami, bylo to super, úplně jiné než na našem tréninku, po pěti minutách už jsem nemohla," směje se.

"A co spoluhráčky, dobrý?"

"Jo, fajn," povídá mi, "jen jedna holka mi hned v šatně řekla, že si mě pamatuje, že jsem proti ní hrála a že mě nemá ráda" a mávne s nezájmem pravačkou.

"Jako fakt?" vykulila jsem oči.

"A mrzí tě to?"

"Ne, si jí taky pamatuju, jsem jí asi dala loktem," otočí oči v sloup a šibalsky se pousměje. Je to drsná obránkyně. Jo, házená je trochu tvrdší sport, pomyslím...

A víte co? Byla jsem v ten moment na ní hrdá. Že to zvládla, že jí tam kamarádka nevedla za ručičku a neprošlapávala jí cestičku.

Jednou jsem sousedce hlídala dcery a když odjížděla, tak na mě ze srandy volala: "A chovej se k nim lépe než ke svým dcerám." Moc dobře zná styl mé výchovy...

Možná jsem pro spoustu lidí drsná! Pro jiné jsem MATKA!

Líbí se mi sparťanská výchova. Nechceš? Nejíš, nic jiného nedostaneš! Máš žízeň? Musíš vydržet, za dvacet minut budeme doma. Spadla jsi? Pofoukat ránu a honem zpátky na kolo.

Možná to dcerám neulehčím a nepočkám na jejich kamarádku, aby šly prvně společně. Často je "hodím do vody, se slovy plav, to zvládneš!"

Nemažu se s nimi. Se mnou se taky nikdo nemazal. Říkám tomu pěstování odolnosti, vystavuji je situacím tak, aby se co nejvíce utužovaly.

Život se s nimi mazlit nebude!

Exponuji je všechny, nebojte!

I když ta nejmladší to díky svým starším ségrám schytává tak nějak přirozeně nejvíc. Nedarují jí totiž nic zadarmo!

A exponuji i sebe! Musím jít přece příkladem...., když po nich něco chci, musím to nejprve umět dát sama, však to Jirka Halda píše ve své nové knize: V každé chvíli jste mi vzorem.

Už jako malé holčičky nedostaly zmrzlinu, pokud nešly a samy si o ní neřekly a nezaplatily ji. Učím je, aby si postupně vše vyřizovaly samy a s přibývajícím věkem přidávám jak na povinnostech, kompetencích, tak i na zodpovědnosti.

Zásadně za ně nedělám věci, které zvládnou udělat samy!

Letos jde ta nejstarší prvně na pořádnou brigádu, jsem sama moc zvědavá, jak se k tomu postaví...

Jsem přesvědčena, že správná výchova tkví v tom, že jednou vypustím do světa samostatné mladé ženy, které se v tom velkém světě neztratí a postarají se o sebe.

A také, že se nebudou hroutit z každé výzvy a tlaku, který přijde. V tlaku jsme se narodili a v tlaku také zemřeme, tak jaké pak copak?! Že když nabourají autem, najdou v sobě odvahu a sílu znovu hned sednout za volant.

A když padnou na dno a ono to jednou přijde, otřepou se, vstanou a začnou znovu. Nevzdají se! Jako jejich máma!

U nás doma máme jedno rčení: "Každá správná žena si musí umět poradit!"

A ony to umí...! Však jsme také plný dům správných ženských..., protože i ten náš úžasný pes je fena.

PS: Samozřejmě, že pro nás mám i plnou náruč laskavosti, něhy a pochopení, když je to zrovna potřeba....