Podle jedné legendy...

Když mi bylo asi tak čtrnáct let, zamilovala jsem si knihu Ptáci v trní od australské spisovatelky Colleen McCullough. Samozřejmě i Richarda Chamberlaina jako faráře Ralpha ve stejnojmenném seriálu....

Moje fantasie jela v té době naplno. Vždycky jsem inklinovala k nějaké zakázané lásce v podobě učitele nebo trenéra, o kterých jsem si potají nenápadně snila a navenek je drze provokovala!

Provokatérka, ano!

Tady se to ve mně asi bere.... :-D, až do ranného dětství s jistotou sahají mé provokatérské kořeny, které se po dlouhém ochromení opět vynořují na povrch!

Do dnešního dne, nosím to nejdůležitější z té knihy neustále při sobě, možná proto, abych to měla stále na paměti.... a nedokázala s tím stejně nic udělat. :-D

Je to taková krásná legenda:

"Podle jedné legendy žije na světě pták, který zazpívá jen jednou za život, sladčeji než jakékoliv jiné stvoření na této zemi. Od chvíle, kdy vyletí z hnízda, hledá trnitý strom, a neustane, dokud ho nenalezne. Potom se v těch nehostinných větvích rozezpívá a na nejdelší a nejostřejší trn se nabodne. Umíraje se vypne ve smrtelných mukách a krásněji než skřivan či slavík zazpívá jednu jedinečnou píseň, za kterou zaplatí životem. Ale celý svět zmlkne a naslouchá a Bůh na nebesích se usmívá. Neboť to nejlepší se vykoupí jen velikou bolestí... Alespoň tak praví ona legenda."

Nebudu lhát, znám ji nazpaměť a provází mě celým mým životem.

Má ještě jeden zajímavý dovětek:

"Pták s trnem v hrudi se řídí neměnným zákonem, neví, co ho žene, aby se nabodl na trn a za zpěvu zemřel. V okamžiku kdy mu trn vnikne do hrudi, neví, že ho čeká smrt. Jen zpívá a zpívá, dokud v něm pulsuje život. Když si bodáme trny do srdce my, víme to. Víme, co nás čeká. A přece nás to nezadrží."

Jak pravdivé, nezadrží!

To nejlepší je vykoupeno, tou největší bolestí....

Dopředu jsem věděla do čeho jdu a šla do toho i s tímhle rizikem....

Ukradené okamžiky štěstí, prostě se natankovat přívalem nové energie, neplánovat, být "tady a teď" a užít si to na maximum. Neočekávat. Přesto tak nějak tuším...., dopředu, že mě to za čas stejně semele....a neumím to pustit.

Protože občas zapomínám, že mám ty tři úžasné holky, kterých se každý na první, druhou i třetí dobrou zalekne. Vydají totiž minimálně za pět :-).

PS: Já vím Marku, pak to není ten pravý a nemá smysl se trápit, protože za to nestojí.... a děti jsou přece nejvíc!

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.