Pohled číslo 32!

Sedíme naproti sobě ve vaně, obloženi pěnou, navzájem se dotýkáme a prsty sklouzávají jemně po těle toho druhého... pak se na mě dlouze zadívá....

Ten pohled ještě dost dobře neznám, snad poslední dobou jsem ho párkrát zbystřila.

"Co to je za pohled, co si teď myslíš?" nedá mi a zeptám se (ach ty zvědavé ženy, myslíme si určitě oba :-D)

Upřímně?

Vím, co mi tím pohledem říká, lehce se u toho zasekne jako kazetová páska a hluboko se mi přitom dívá do očí. Rozumím. Stačí jen vnímat hlouběji... číst mezi řádky, sdílet ty pohledy, to by mi šlo....., ta energie je všude ve vzduchu, stačí nasávat srdcem.

Nemusí to ani říkat, prostě vím.

Přesto chtěla bych to slyšet...., aby to zarezonovalo jeho ústy a stalo se to skutečností, tou vyřčenou realitou, ... jako by to jinak ani neplatilo?

"To je pohled číslo 32," s úsměvem mi povídá.

"Dobře a máš k tomu nějaký návod?" směju se.

"Nemám Emo, to by tě nebavilo....!" šibalsky mi úsměv vrátí.

Nebavilo. Má pravdu!

Úplně si představuji ten návod, jak někomu vidět do hlavy...momentálně mám doma plnou krabici návodů.... na novou pračku, sušičku, mikrovlnku, digestoř, troubu, ledničku, myčku na nádobí, mrazák i na robotický vysavač.

Asi nemusím říkat, jak to s těmi návody dopadá...., že?

Používám vše intuitivně! Pravda vysavač ještě nevytíral, tady má intuice fakt nestačí!

Nalistuji je v momentě, když jde do tuhého. Když mi pračka ukáže chybu E119 a přestane prát. A já se zhrozím nad tou hromadou špinavého prádla, která mi tu po třech dětech leží denně u nohou.

A tak se snažím pomyslně zalistovat i tady:

Pohled 32 ..... zamiloval jsem se do tebe. Je hned za pohledem číslo 30.... jsi skvělá a pohledem číslo 31.... zaryla jsi se mi pod kůži.

To on mně taky!

Jenže ze mě to vyletělo jak z předčasně vypuštěné špatně namířené střely, "prostě jsem se zamilovala." Jak já tohle nechtěla říct! Sakra, sakra, co teď? Panikařím! Chlapi přece nemůžou mít ženu jistou, pak je to nebaví, že jo Hezounku? Ty jsi to přece říkal a jsi chlap, tak to musíš vědět!

A tak hned obracím, "ne nezamilovala, jen ses mi zaryl pod kůži," snažím se zachránit situaci, která už je zřejmě stejně ztracená, a tak kličkuji, zběsile uhýbám, balancuji na hraně a manévruji, abych minula ten cíl.

Jenže on to zaregistroval, je pozdě, zahlédla jsem ten pohled, to byl asi pohled číslo 64.... ty vole, ta se toho nebojí hned před pohledem číslo 65 .... mám strach a pohledem číslo 66 .... rychle uteč!

A pak se zoufale opřu o vanu, zakloním hlavu a dám si ruce před oči. Já jsem tak blbá, opakuji si stále dokola. Blbá! Blbá! Blbá! Taková školácká chyba! Nejraději bych se ponořila hluboko pod tu pěnu a už se nevynořila.

Jsem blbá! Jak jsem to mohla vypustit? Nadávám si! A proč je tak těžké říct, zamilovala jsem se? Proč se cítím tak zranitelně?

Je to jako vysvléci se před druhým do naha a ukazovat mu své jizvy, popáleniny, gravitací zapříčiněné nedostatky.

Je to jako nalistovat na pohled číslo 99.... stydím se.

Tak by to přeci nemělo být, ne??? Přesto to tak cítím. A nechci vidět nikomu do hlavy! Protože bohatě mi stačí ta moje :-D.

A věřte mi, že na ty moje pohledy by žádná příručka rozhodně nestačila, protože jsem šílená ksichtařka a mám to zřejmě od narození.

PS: A vůbec, já nechci číst žádné návody a technické pomůcky, ukážete mi někdo prosím, jak funguje ten robotický vysavač? :-D

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.