Rozvedená v pětatřiceti!

Často přemýšlím nad tím, co je vlastně lepší?

Být rozvedená brzy po třicítce a nebo zůstat single ve čtyřiceti?

Obojí se zdá být ve společnosti jaksi nežádoucí, nevhodné, až opovrhované. A přitom oba tyto nemyslitelné stavy vycházejí ze stejného principu...., už prostě nejste ochotné po svém boku tolerovat nevhodného partnera!

A také se stávají novodobým stigmatem, který nenápadně vylučuje jedince ze společnosti, jako by to snad byla vada nějakého z rysů osobnosti....

Mně se tak nějak (jak už to v životě chodí) přihodila ta první varianta. Naivně jsem věřila, že manželství vydrží celý život a že se konečně dozvím, jak pokračují pohádky...., vždycky mě to zajímalo!

"Žili spolu šťastně až do smrti," mi prostě nikdy nestačilo! Vám snad ano??? Chtěla jsem vědět, jak se to vyvíjí dál, kolik měli dětí, vnoučat, jak kralovali.... prostě "to be continued" už v televizi místo večerníčku nevysílali.

Až teď mi dochází, že tím pohádka končí a začíná realita. Skutečný život, který s pohádkou nemá nic společného a doslova kašle na vaše představy, a to dětem přece nemůžeme udělat....

Takže někomu jste jedno a vždy jste byli, někdo vámi opovrhuje, protože jste prostě nevydrželi a "nenahňácali" vaše problémy pod zástěru... "to si nemůžeš zobnout taky nějaký ty antidepresiva a vydržet s ním kvůli dětem?".... nechápal tchán kamarádky.

A další část vám závidí! Ano, neblázním. Opravdu! Protože jste měli sílu postavit se sami za sebe...., kdežto oni k tomu ještě nedospěli a pořád drží, drží a drží. Jsou to prostě držáci! Nemají odvahu, chuť či možnosti to ukončit, a tak je prostě štvete s tím vaším nadhledem a stoickým klidem..., protože vy už prostě víte!

Jsem vděčná za všechny, kteří chápou....nehodnotí a mají mě rádi...., takovou jaká jsem.

Včera jsme seděli venku, poslouchali živou hudbu, tancovali dlouho do noci..., bylo nás tam pár nežádoucích...a bylo zajímavé to sledovat! Vlastně jsme se nad tím všichni společně bavili....stigma nestigma!

Bylo mi krásně....., objevila jsem něco jako párový tanec (nekecám, fakt, od tanečních jsem s mužem prostě nikdy...), s manželem jsme netančili, vlastně bych strávila večer doma sama s dětmi u pohádky (jako posledních osm let) a nejspíš bych žehlila nekonečnou hromadu prádla a rovnala ho do komínků. To už teď taky nemusím....

Takže ano, jsem rozvedená v pětatřiceti, se třemi dcerkami, které směřují stále blíže k metě s názvem PUBERTA!

A víte co? Nestydím se za to! Jsem na sebe hrdá....

Prožívám neposlušné období s notnou dávkou ležérnosti a píši o tom, jak jinak než z přetlaku života.

PS: Ze společnosti se rozhodně vyloučit nenechám, když jsem se do ní konečně opět připojila a bez žehličky v ruce!

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.