Sama sobě štvancem!

Vím, že mám tyhle tendence. Už se znám. Vždycky se ten zaběhnutý urychlený vzorec chování vrátí a já lítám... lítám od čerta k ďáblu, z kroužku na kroužek, z jedné práce do druhé... nedovedu se tomu ubránit!

Nedokážu sedět na jednom místě!

Miluji tu rozlítanost. Být chvíli tam a pak zase támhle. Pomoct tady a pak přidat ruku k dílu zase jinde.

"Taky si připadáš jako křeček v roztočeném kolečku?" zněla moje otázka jasně, bez jakéhokoliv "ahoj, jak se máš," protože na to není čas, je to naléhavé!

"Ty Emo, taky, je to šílený," okamžitě slyším únavu z jejího hlasu, i ona má tři děti, svojí živnost, plno kroužků i dětských nemocí, kvůli kterým jsou děti teď doma.

Tak jsme se těšily na září, až si my mámy trochu odlehčíme.

Začíná škola, huráá!

Jak já to září ale nesnáším! Prvních čtrnáct dní, než si to všechno sedne, než sladíte nemožné s urputným a šílené s ještě nemožnějším, je jako zkompletovat objednávku, která se zasekla někde mezi Ukrajinou a Ruskem.

Tentokrát je to tak nějak jiné! Nevím...

Připadám si jako štvanec, štvanec vlastního života.

Jenže, já si to dělám sama... ten život si píšu já!!!

Asi naučený vzorec už od narození, přece musím předehnat toho staršího bráchu, aby si mě naši všimli.

Pro trochu toho ocenění?

Proč to dělám? Miluju ten zápřah! Ale proč? Co je ten motor?

Ráno vstát, dát horkou sprchu, dvojitou kávu a vyrazit do terénu, někde se za běhu najíst a ještě... a ještě... a ještě tohle, to stihnu než se setmí, to dám, paráda kolik jsem toho stihla... a večer? Přilítnu rovnou do postele!

Hlavně si přes den nesednout, protože do minuty usínám!

Ne, vážně! Beze srandy!

Bojím se poznat samu sebe, kdybych neměla děti, protože ty mě alespoň trochu brzdí, i když laťku jsem nastavila příliš vysoko i jim... maminka to zvládne, všechno, všechno všecičko, vždycky to zvládla, nebojte se!

Protože velká chrání malou, a tak je musím ještě chránit.

Bez dětí bych byla jistě urputná kariéristka bez emocí s pracovním nasazením tygra... do práce bych přicházela jako první a jako poslední bych zamykala, nebála bych se použít ostré lokty a občas bych brečela na záchodě totálním vyčerpáním...

Neumím to zastavit! A tak se sama sebe často ptám, proč to dělám?

Nedokážu se docenit?

Potřebuji se cítit potřebná?

Za čím se tak honím?

Pořád si mě nevšimli?

A všimla jsem si já? Haló!

Co je tím motorem?

Občas mě přepadne myšlenka, že jsem ADHD nebo že by jiná diagnóza...

PS: Raději nechci vědět, co mě zastaví, musím na to přijít než bude pozdě! Vy nevíte?

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.