top of page
Vyhledat

My prostě takhle žijem!

  • Obrázek autora: Ema Toulavá
    Ema Toulavá
  • 31. 8.
  • Minut čtení: 2
ree

"Ahoj Emo, jak se daří? Jak je v holčičím gangu?" zajímá se, se zaujetím. Prý ho tři holky rozhodně neodradí...


Jak bych mu to jen popsala?


Od rána se tu tlemíme, všechny! Jedna trůní v pyžamu na záchodě, čistí si u toho zuby, druhá sedí v bombarďákách a vytahaném tričku, opřená o vanu při totožné činnosti, já už nachystaná u umyvadla, a ta třetí jen v kalhotkách, tak různě kolem pobíhá a má od rána šílené hlášky...dobře se vyspaly a královská snídaně čekala na stole.


"Za deset minut vyjíždíme!" zavelím a přesně na čas sedíme v autě. Jsou už vycvičené. Nerady jezdíme pozdě.


V nové čekárně u dětského lékaře nás hned zaujme strop, a tak mačkáme různě na vypínače, abychom zjistily, zda celý strop je světlo a nebo je to klam. Prolezly jsme to tam úplně celé, včetně záchodu a kdyby nebyly zamčené šuplíky, věřím, že by holky nakoukly i tam.


"Tak holky, která jdete jako první?" ozve se sestřička, když jsme přišly na řadu.

"Já," ozve se nejstarší dcera. Je prvorozená, nejenže musí být všude první, ale musí mít vždycky pravdu.

"A ty jsi která?" Ani sestřička si je nepamatuje.

"Toulavá," hbitě odpoví. To už se začínám žulit a zadržovat smích.

"Ale která?" pokračuje sestřička.

"Nela," s radostí si vychutnává svou chvíli.

"A která jde další?" ozve se znovu klidný hlas.

"Já," vyskočí ta nejmladší.

"A ty jsi která?" pobaveně reaguje sestřička.

"Toulavá," zazní odpověď a já jdu do kolen. Chytám se za čelo! Ne, opravdu to nemáme nacvičené. My prostě takhle žijeme.


"Proč se jich ptáte?" opře se do rozhovoru i mladý sympatický lékař. Ještě neměl tu čest zažít celý náš holčičí gang pohromadě.

"Vždyť vám stejně nic neřeknou," s úsměvem kroutí hlavou.

"Já jsem Izí," reaguje nejmladší.

"Můžu dnes na trénink?" zkouší to Vali, ta prostřední.

"No dnes určitě ne," nekompromisně rozhodne doktor.

"Ale my máme trénink a pak jsem si chtěla dát padesát kilometrů na kole," zoufale Vali kroutí očima, jako by šlo snad o konec světa.

"To poděkuj mamince, že tě dnes vzala na očkování" a předává tím štafetu mně a já sleduji vykroucené oči své dcery, jak mě propichuje pohledem.

"Vždyť je to jen jeden den!" konejším ji pobaveně.

"Mami, ty to ale nechápeš" a zklamaně se nechává nedobrovolně očkovat. Jak já ji chápu, jsem sportovkyně tělem i duší, v jejích letech bych vběhla na hřiště i se zlomenou nohou a s berlemi, jen abych nepřišla o jediný zápas!


Často si přijdu víc jako jejich kámoška než máma. Občas mám pocit, že se s nimi sama vracím do těch telecích let.


Ale víte co?


Už mě doma nikdo nesoudí, můžu se smát všem těm jejich šílenostem a řešit s nimi jejich malé velké starosti a vůbec mě to nezatěžuje. Naopak, jsem fakt ráda, že za mnou můžou přijít s každým prdem, dotazem i trápením, protože to já nikdy nemohla, i když občas slyším to jejich: "mami, ty mi vůbec nerozumíš."


Ano, někdy nerozumím, ale i to je v pořádku, stejně tak ony nerozumí mně. Přece jen jsem už ta jiná generace Y, co vyrostla bez internetu.


PS: Takže máme se moc dobře, převážně vesele!

 
 
 

Komentáře


EMA TOULAVÁ

  • Ema Toulavá, spisovatelka
  • Ema Toulavá, spisovatelka

© 2020 Ema Toulavá

webdesign by Vaše strategie

Děkuji za zprávu. Brzy se Vám ozvu zpět.

bottom of page