Teď nebo nikdy!

Kolikrát za život jste zakusili okamžik, kdy srdce ví, že je to teď a nebo nikdy?

Ulice voní pozdním létem, město dýchá svým vlastním tempem a lidé proudí kolem jako voda, každý zahleděný do svého světa, svého cíle nebo do svých sluchátek.

A pak se to stane! Malý nepatrný impuls, jako když list na stromě zavěje jinak než ty ostatní...

Spatřím ho!

Srdce se rozbuší rychleji, dlaně se potí a rozum se brání. Protože najednou vím, že se na něj budu dívat i v noci, když zavřu oči. A mé tělo už ví, že pokud nic neudělám, zmizí a já propásnu tu šanci a už ho nikdy neuvidím.

Nohy už samovolně dělají krok vpřed, celá se chvěju, ale nevzdávám se. Je přede mnou, možná dva, tři metry, zřejmě blíž...a tak ho oslovím. A možná se usměje a bude v rozpacích...a nebo o chvíli později zjistím, že prostě není to správné načasování.

Ale ať už odpoví jakkoliv, jedno je jisté, už ho nikdy neztratím beze stopy. V moři osmi milionů lidí jsem chytila vteřinu za pačesy a přivlastnila si jeden malý okamžik. Můj okamžik.

Stalo se mi to jednou... byla jsem přesvědčená, že dalších pět let nechci muže ani vidět, byla jsem zklamaná a zlomená, dva roky po rozvodu. I když to nedopadlo, ukázal mi, že moje srdce pořád bije...

A kolikrát se vám to přihodilo přesně obráceně... a vy jste byli tím jediným chvějícím se lístkem?

On oslovil mě.

Bylo to týden před tím, než jsem nahlas vyřkla ten ortel "rozvádím se". Byl volný den a já potřebovala od všeho utéct, zašla jsem si na něco dobrého, na kávu a měla plnou hlavu úplně jiných věcí...

Najednou tam stál. Přede mnou. Pevně. Působil nesměle a lehce zadýchaně, jako by právě běžel závod za vlastní odvahou a zrovna ji dohnal. S takovou šílenou naléhavostí "uvidíme se ještě někdy?"

Jenže nebylo správné načasování. Nechala jsem ten moment projít. Vrátila jsem se domů, jako by se nic nestalo. Ale stalo. Něco ve mně se pohnulo. Možná pozdě, možná přesně včas, jenže on už byl pryč.

Nechala jsem ho odejít, ale ten okamžik navždy zůstal ve mně.

Vrátila jsem se tam. Ale bylo už pozdě. Od té doby jsem ho neviděla. Ani jednou. Ani náhodou. A přesto jsem na něho myslela tolikrát, že by to stačilo na celý román.

Litovala jsem. Ten moment měl pro mě váhu "teď nebo nikdy!"

Život prostě někdy nečeká, nevrací se, neprosí. Jen mi podá ruku a když ji nevezmu, odejde.

A co když příště zase nebude to správné načasování?

A bude nějaké příště?

PS: Co mi asi odpoví ten nahoře, až se dostanu do nebe a zeptám se ho, proč mi nedopřál muže, se kterým bych zestárla v náručí? Bude to asi jako s tím výherním losem... "no já jsem chtěl, ale ty sis nevsadila!"