Tři perly vděčnosti.

Kdybyste ve svém životě měli zvolit tři věci, za které jste nejvíce vděční, které by to byly?

A myslím opravdu to, za co děkujete každý večer, těsně před usnutím, v té nepatrné chvilce před bděním a spánkem.

Přemýšlejte, co by to bylo?

Kdysi jsem se domnívala, že jednou z těch perel by mohl být třetí kouzelný oříšek pro Popelku, vybavujete si také tu závěrečnou scénu z naší nejznámější pohádky?

Všichni tu ušmudlanou holčinu od popela usilovně hledají, venkem se ladně ozývá hřejivá melodie "nanana nanana nana na ná" a věrná sova Rozárka se posadí na dřevěnou truhlu s tím posledním zbylým oříškem a vážně zahouká "hůůůů," jako na znamení, jdi do toho děvče, neboj se, vyloupni ten ořech, už je čas!

"Ale to už je poslední," povzdychne s rozpaky Popelka. Přesto neváhá, přivře oči a upustí oříšek na podlahu. Pak se dostaví neskutečné překvapení, protože...

"Ale vždyť to je..., to jsou svatební," rozzáří se štěstím krásná Libuše Šafránková s leskem v očích, jako by se právě zrodila jedna perla vděčnosti... a možná, že i zrodila.

Kdyby pohádky nekončily vždy svatbou, tak bychom se to i dozvěděli, ale zřejmě její autoři již dávno věděli, že svatbou končí každá pohádka a pak nastupuje tvrdá realita, skutečný život, alespoň tak si to vysvětluji.

Co vy myslíte?

Nyní už nemusím ani tak hluboce přemýšlet. První dvě perly vděčnosti naskočily automaticky samy a nad tou třetí jsem chvíli bloumala...

Být mámou, je má první perla vděčnosti.

Nejvíce jsem vděčná za to, že jsem se stala ve zdraví mámou tří zdravých holek. Nevyměnila bych to za nic na světě.

Víte, jenom s nimi jsem to skutečně já, opravdová, taková jaká jsem. Před nimi nemusím házet úsměvy, ani "side eye" jak by řekly, když to necítím. Můžu si dovolit být sama sebou, být zranitelná, klidně i plakat, křičet a být šílená. Někdy i trhle šílená. Před nimi nic neskryju. Znají každý můj pohled i má zaváhání, všechny mé slabosti a zklamání, můj občasný chaos, stejně tak mou píli, vytrvalost a disciplínu.

S humorem komentují mé vášně a přibržďují můj rozjetý temperament.

Jsou má rodina. Stejně jako opravdoví přátelé, ti skuteční, kteří znají můj stín, a přesto mě mají rádi a zůstávají, i když jsou daleko, v myšlenkách jsme stále u sebe. Věří v mojí sílu a odvahu. Jsem pro ně dostatečná přesně taková, jaká jsem, se všemi mými emocemi i nejistotami, viď Veru?

Někdy si dělám legraci a říkám holkám, že jsem jejich nejlepší máma na světě a ony hned reagují se smíchem, že taky jediná.... a mají pravdu :-D.

Jsem hrdá, že jsem máma.

Druhou perlou, je moje práce.

Vlastně jsem k ní přišla jako slepá k houslím, ani nevím jak. Byla jsem mladá a odvážná, na správném místě v ten nejvhodnější okamžik, někdo znal někoho a ten znal mě. Nic jsem nevymyslela. Byla jsem nezkušená, ale nezaváhala jsem. Kdo se bojí, nesmí do lesa!

Překonala jsem těžké časy a nedala se zviklat druhými, věřila jsem a vytrvala, i když jiní by to už vzdali... A teď mám práci snů. Znáte Paretovo pravidlo? Že 80 procent důsledků plyne z 20 procent příčin?

Mám pocit, že to skutečně žiji.

Nejde tady jen o finance, jde o mnohem, mnohem víc... o hojnost času i možnost beze strachu a svobodně jednat, rozhodovat se a žít podle sebe, aby mi život dával smyl! A také to moci světu vrátit zpátky...

Nežít v kleci!

A ještě k tomu vychovávat ty moje tři holky a být tu pro ně. Chápete, jak spolu ty mé perly souvisí a proplétají se?

A pak je tu poslední perla.

Pravda, chvíli jsem nad ní přemýšlela, ale najednou jsem ji viděla tak jasně.

Mou třetí perlou vděčnosti je to, že se nikdy nevzdám!

Nikdy, rozumíte?

I když tisíckrát padnu na samé dno a budu mít pocit, že nic nedává smysl, že se vše kolem mě jen rozpadá a nebudu mít chuť vstát... a možná si budu chvíli opakovat "proč zase já? proč?"... a třeba padnu znovu vyčerpáním...a budu se litovat a máchat se v tom hnoji, tak nakonec vždycky v sobě najdu ten plamínek, který tam prostě je a já vím, že tam je...., a začnu na novo, skládat to rozbité znovu, cihlu po cihle, jinak, lépe a opravdově!

A to je má jistota, moje víra v sebe.

Slibuji si, že ať se stane cokoliv a život mě o svolení žádat nebude, že to nevzdám!

Už kvůli mým holkám!

A jako jsou ty vaše perly? Máte je?

PS: Ze všeho nejvíce si uvědomuji, jak všechny ty tři perly jsou neskutečně křehké a zranitelné, zřejmě i proto pociťuji tak obrovskou vděčnost. Děkuji vesmíru za ně!