Tři pubiny na medu..

Už je to tady...

Pamatuji si to, jako by to bylo včera!

Seděly jsme s kamarádkou u kávy a pozorovaly naše dcery, jak plavou. Byla o dva kroky a horu zkušeností napřed, měla totiž už jednu dceru v takovém tom oblíbeném věku, v pubertě.

"To si neumíš vůbec představit, jaké to je, buď ráda, že jsou ještě malé," pustila se do vyprávění. Se zájmem ji poslouchám a usrkávám kávu.

"Ráno odchází do školy, křičí na mě, dej mi pokoj, jsi strašná, já tady s vámi nebudu, už se nikdy nevrátím! Prásk! Třísknou dveře a já nevím, jestli ji ještě uvidím," mrkne na mě děsivým pohledem.

"Po škole se rozrazí dveře se slovy ahoj mamí, jaký jsi měla den a vrátí se mi úplně jiné dítě!" usmívá se na mě, ví, že to musí přežít!

Netrvalo dlouho a už jsem taky strašná!

Ano strašná!!!

Abyste měli představu, mám to hned třikrát, jedna pubina, dvě pubiny, tři pubiny... třikrát!

Mažou si mě na chleba, chápete?

Víte, jaká je pravděpodobnost, že jedna z nich bude ráno vyšilovat???

Opravdu veliká!!!

Vstávám o hodinu dřív a prchám, nechávám je tam svému osudu, však jsou samostatné, mají dvě ruce, dvě nohy, jsou zdravé, ony to zvládnou, hlavně je nevézt do školy autem, to je psycho....všechna ta pubertální energie na tak malém prostoru a ještě v uzavřeném?!

A hned po ránu?

Tři holky, dvě umyvadla, dva záchody, jedno zrcadlo, moc světla, málo světla, nemluv, moc hluku, moc ticha, nekřič, nepleť se tu, ječení, třískání dveřmi, hystérie, pozor na sprosté slovo "myčka," to vůbec po ránu nevyslovovat, nemusíš mi to pořád připomínat, dej mi pokoj, pokoj máš támhle...

"Ty musíš mít snad krámy," křičí ta nejmladší na tu nejstarší každé nové krásné ráno.

"Nemám, zrovna mi skončily, jestli tě tak zajímá můj menstruační cyklus. Kolik ti je, že už nosíš make-up?" vrací úder ta starší!

"Nemůžu za to, že ty jsi v mých letech nosila Hello Kitty na tričku, že jsi opožděná!"

"Ty krávo!"

"Mami, řekla mi krávo," obrací pozornost na mě.

"Kráva je inteligentní zvíře," přisadí si ta prostřední.

Hlavně do toho nezasahovat, tohle nemůžu vyhrát ani rozsoudit, vždycky bude minimálně jedna poražená a já ta nespravedlivá!

"Mami tady není, jede do práce, mějte hezký den," v rychlosti vykřiknu ještě ve dveřích, bundu hážu přes rameno a prchám. V autě se vydýchávám a pouštím si hudbu a do toho kvílím, nahlas, hodně nahlas! Poslední dobou hlavně píseň Kříž svůj neseme od Nohavici.

Vím, že to muselo přijít! Je to nevyhnutelné!

Je to tak naprosto správné a v pořádku. Jen je to drsné. Na jednoho rodiče, mámu... masakr.

Kéž by mi Větrník jistil záda jako Velenovi v pohádce Princ a večernice, aby zastrašil ty mé tři Mrakomorky...

Chybí! Sakra tady teď chybí! Chybí pevný táta a jeho: "takhle s mamkou nemluv!"

Už je to tady a toho jsem se bála...hned mi naskočí slova z písně Dětské oči od Janka Ledeckého "už je to tady a toho jsme se báli" .... já vím, že brzy odejdou, že tenhle mezikrok je víc než potřebný...

Že nás to všechny prověří..., stávají se z nich ženy.

Tři holky nebo tři kluci v rodině, to je podle amerického psyhologa Kevina Lemana stejné jako tři kohouti na jednom smetišti (zdroj: Sourozenecké konstelace). Pak já budu zákonitě ta vyplašená slípka, co tam mezi nimi šíleně pobíhá sem a tam a pořád kvoká... úplně si jí představuji, už ji také vidíte?

"Tím jsme si prošly všechny, musíš to jen ustát," uklidňují mě zkušenější ženy s chápavým pohledem.

"Zkus to brát s humorem," a tak se snažím a píšu o tom alespoň s nadsázkou...

Také běhám, hodně a rychle běhám, jezdím na kole, seču trávu, kopu na zahradě krumpáčem, jakákoliv fyzická aktivita, která mi dovolí upustit páru, to mi fakt pomáhá.

A těším se z těch hezkých chvilek, které stále jsou, jen jsou vzácné, jsou jako namazaný med na chlebu, když zrovna nesteče...jako když se nejstarší dcera celá zmrzlá schoulí ke mně pod deku, nebo když ta prostřední přijde a zeptá se, zda nepotřebuji s něčím pomoct a co spolu budeme dělat, nebo když mě ta nejmladší ujišťuje, že ona se ke mně nikdy takhle ošklivě chovat nebude..

A já vím, že bude, musí...

PS: Mám zdravé dcery, které miluji, jsou moje rodina, občas chybuji a spousta věcí se nám daří, držíme se bez poruch příjmů potravy, bez sebepoškozování či pochybování o našem pohlaví a mé šílenosti, a to je v dnešní době výhra...

Tak ještě chvíli (možná pár let) to vydržet!