V Portugalsku se dieta nedrží!

Portugalsko je především o rodině, současně o jídle a také o víně....

Samozřejmě, že je i o vodě, tedy hlavně pro mě :-D, Portugalcům prý slouží hlavně k umývání rukou...

"V Portugalsku nemůžeš držet dietu, tady se hlavně jí!" zdůrazňuje Verča, má úžasná spolužačka ze střední, když mě zve do své přivdané rodiny.

A měla pravdu.

Byl by hřích neochutnat všechny ty jejich neskutečné speciality a dobroty klidně i v deset hodin večer, jak je tu zvykem. Před restauracemi vidíte zástupy lidí, jak natěšeně čekají, až se uvolní místo. K tomu jim číšníci přinesou pár židlí, popřípadě chlazené pivo.

Počkat si na to nejlepší prostě stojí za to, obzvláště v hloučku přátel či rodiny.

Jídlo je totiž hlavně o rodině. O trávení času se všemi těmi strýčky a tetičkami, s neteřemi a dětmi, nejlépe se všemi, na kterých vám záleží. Jídlo je hlavně o společné konverzaci, milých zážitcích, o pohodě...

A tak do sebe láduji první dobrotu...Francesinhu, speciální portugalský sendvič, který v překladu znamená "malá Francouzka." Jde o plátky bílého chleba s pečeným hovězím masem, zapečeným sýrem a volským okem, který se na závěr přelije speciální omáčkou z piva.

"Na poprvé si dej jen půlku, nikdo ho nesní celý," radí mi Verča a má pravdu, víc bych nezvládla. Ta chuť je nezaměnitelná a snadno na ní vznikne závislost. Už teď mi chybí!

"Tady se nevážíme," pokračuje s úsměvem kamarádka, štíhlá jako laňka, "tady si vážíme sami sebe," kdybyste jí jen viděli v její pracovní uniformě, jakmile vstoupí na letiště tahle krásná letuška se svým kufříkem na kolečkách a šátkem uvázaným kolem krku, všem se hned podlomí kolena.

A tak jsem hned zapadla do jedné rozrostlé portugalské rodiny... a stala se alespoň na okamžik její součástí. Cítila jsem se opravdu vítaná a neskutečně jsem si to pro jednou v životě užívala.

Rodina je tu totiž stále to nejcennější, stejně tak čas, který s ní trávíte, nekonečné olíbávání i objímání, nikam se nespěchá...! Děti svou pozornost rozptýlí mezi babičky či kmotry a z každé strany jim do pusinky přistane vidlička s nějakou laskominou. A když by náhodou děti už nemohly, tak celá rodina začne čarovat...

Občas mi i tajně ukápla slza dojetím, pro nás tady nemyslitelné, návštěvy se širší rodinou bývají pro mnohé ojedinělé a spíše za trest..., pro mě převážně neznámé.

Tak snadno by si člověk zvykl...., i když nic se v rodině neutají, každý ví vše a o všech. Do zkušební kabinky, koupelny či ložnice vtrhne klidně tchýně bez vyzvání. A návštěvy můžete čekat klidně i ve dvě hodiny ráno, avšak s veškerou pohostinností a radostí.

"Jak ses tu tak rychle zorientovala?" diví se Verča, když jsem všechny po ranním běhu překvapila snídaní z jejich oblíbeného obchůdku i s tou správnou kávou.

Mám to asi v sobě, "nevím," s úsměvem krčím rameny. Vydávala jsem se sama na cestu s notnou dávkou nervozity, však jsem se také posledních dvanáct let točila především kolem dětí. Ale už na letišti jsem věděla, že jsem ve svém živlu!

Tohle jsem skutečně já, prý se tohle nezapomíná, je to jako jízda na kole...

A já to prostě miluju. A tak to byla hračka, při svém cestování Portugalskem jsem využila snad všech dopravních prostředků....autobus, tramvaj, vlak, metro a také trajekt k soše Krista v Almadě, ze které máte nejúžasnější pohled na řeku Tejo s červeným mostem Ponte 25 de Abril a celý Lisabon.

Tam máte pocit, že se ocitáte současně na dvou místech najednou, a to v Rio de Janeiru a v San Franciscu...

Cestování vlastně nebylo nikdy tak snadné!

S chytrým telefonem si zaplatíte jízdenku, zkouknete trasu, číslo autobusu, vzdálenost i cenu jízdného. Hlavně vám nesmí dojít baterie, protože pak jste fakt v háji.... takže nezapomeňte do batohu přibalit Powerbanku.

Nejvíce jsem stejně nachodila po svých, dvacet kilometrů za den nebyl problém, tak si dejte pozor na vhodně zvolenou obuv, abyste nedopadli jako já s puchýři, infekcí a s antibiotiky...., i to se během jednoho týdne dá všechno stihnout...:-D

Během mých toulek mi v hlavě zněla stále dokola jedna a tatáž píseň, Dancing on my own..., asi že jsem se Lisabonem protancovala úplně sama nebo snad při pohledu na pouliční tanečníky oddávající se rytmům salsy či při poslechu emotivních písní fado, které zněly z místních barů.

Také jsem občas měla pocit, že na místo dovolené běžím maraton, abych nepromarnila jedinou minutu na tak nádherném místě. Zastavilo mě vždycky jen to jejich jídlo, třeba tradiční pokrm Bacalhau, sušená a nasolená treska, kterou jsem si v batohu odvezla domů.

Samozřejmě jsem neodolala ani Portskému vínu přímo z města Porto a při pohledu na řeku Douro přes kterou se rozprostírá most Luís I jsem si vychutnávala Pastéis de bacalhau, tedy malé smažené krokety s mou oblíbenou treskou.

S Verčou jsme se rozplývaly nad teplou Pastel de nata posypanou skořicí, tedy nad košíčkem z listového těsta s pudinkovou náplní z vaječných žloutků a u toho jsme vzpomínaly na vánočku s mlékem, kterou jsme si ještě na škole společně kupovaly v naší oblíbené pekárně na místo oběda.

Zažila jsem neskutečnou atmosféru festivalu Festas do Castelo 2022, navštívila jsem termální město Sao Pedro do Sul, městečko Guimaraes, kolébku portugalského národa a doslova jsem se sžila s městem Braga, nazývaným místními Slunce, kde jsem popíjela se svými přáteli Sangrii u jedné z nejstarších katedrál v Portugalsku, u katedrály Sé.

Rozloučila jsem se přípitkem Moscateli s banánem v místním baru Casa das Bananas, kde se tradičně o Vánocích setkávají přátelé a společně si připíjejí.

"S tvými skvělými orientačními schopnostmi bys měla cestovat a psát o všem, co zažiješ," vybízí mě při loučení Verča.

Tak tady to máš zlato, jeden cestopis na přání...

PS: Muito obrigado por toda a minha família portuguesa.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.