Ema má mámu. Máma mele maso.

Ema má mámu. Máma mele maso. Znáte ten slabikář?

Takhle nám to přece od malička říkali, tohle nás učili..., vtloukali nám to do hlavy už od první třídy, vždyť je to tak přirozené, základní jistota, pocit bezpečí, táta a máma pod jednou střechou, to je rodina!

Táta i máma je prostě základ, vždyť i Marek Herman o tom píše ve své nové knize s názvem "To tajemství je pevný pár."

Také si to pamatujete, jak jste slabikovali?

Tá-ta má má-mu. Má-ma me-le ma-so. E-ma má má-mu.

Jenže, co když už to dávno neplatí?

Já jsem tu svou mámu na dlouhou dobu ztratila.

Bylo mi jedenáct let, když to vzdala a začala pít. Láhve vína a nakonec vše tekuté, co pomůže člověku nebýt u sebe a zapomenout na život v zajetí, možná i kvůli "dětem," nejspíš pro určitou bezvýchodnost či absenci světla na konci tunelu.... nahradilo vše, tak doposud důvěrně známé...

Vřelé objetí, pusa na dobrou noc, zastrkání peřiny pod nohy, krásný úsměv jenom pro mě a zuby vyčištěné máš? Vystřídal čirý nezájem. Bylo to těžké. Nechápala jsem. Nikdo mi nic nevysvětlil.

Prý to byla moje chyba, protože jsem mamce málo pomáhala...

Každopádně nebyla tady!

Stala jsem se policejní jednotkou rychlého nasazení a hledala láhve lépe než vycvičený policejní pes. Do dnes mám na to čuch! Jedna. Druhá. Další a jiná. Nedokážu je všechny spočítat. Bylo jich moc!

A možná jsem se minula povoláním...

Dlouho jsem bojovala, vodila ji po doktorech, plakala, přemlouvala, žadonila, třásla s ní a křičela, tak moc jsem doufala... roky jsem doufala. Jenže zmizela... postupně úplně celá. Byla pryč. Ema má...

V šestnácti jsem to vzdala a odešla z domu. Roky jsem se s tím vyrovnávala a nepřijímala ji. Ne takhle. Přestože miluji pohádku O Chytré Horákyni, jak si tak jezdila na té své koloběžce oblečená - neoblečená, učesaná - neučesaná... tak střízlivá - na mol, prostě nešlo zvládnout. Byl to takový dar - nedar.

Světe div se!

Teď, přesně po třiceti letech, je zpátky. Snaží se! Moc se snaží. Je na Antabusu. Má to těžké. Ale bojuje. Bojuje s třicet let zajetou závislostí, takže je obtížné vykolejit...

Ema má mámu. Zase má mámu. Konečně jsem jí přijala. I kdyby to mělo trvat už jenom týden. Je moje máma. Moje máma. Chápete?

A i když už zase láhve zacinkaly a zřejmě stále cinkat budou, jsem za ni moc vděčná. Za každý nápis "mamka," který se rozsvítí na obrazovce mého telefonu, za společné chvíle, které jsou křehké jako první praskající sníh pod nohama. Je zpátky. I když pořád tak nějak na půl...

Je moje máma, ať je jakákoliv. Prostě máma.

I když pořád me-le to bl-bé ma-so!

A já se už nezlobím, když selže...

Mám ji ráda!

PS: Druhé Antabusové kolečko právě začíná..., tak nezastavujeme, máme zpoždění.... už třicet let!