Je na čase se rozloučit..

"Tak si to přiznej, že na to nemáš, že to prostě s dětmi nemůžeš zvládnout," uhodil nedávno.

Chvíli tak na něj koukám, a pak to jen vydechnu: "nemůžu" a nechávám doznívat všechny ty kdysi nepřijatelné následky s dozvuky, které to přinese...

Zase měl pravdu.

Nebudu už nikdy pracovat v zahraničí, mám tu tři děti, které prostě na pospas nenechám, protože tak moc jsou pro mě mé dcery důležité a 110 zameškaných hodin na pololetním vysvědčení u jedné z nich, je očividný důkaz!

Jsem máma a mé dcery mě budou potřebovat ještě dlouho.

A nejen to, je třeba se rozloučit i s dalšími sny a plány..., bude mi čtyřicet, to by už mělo stát za čas přehodnotit dosavadní život a vykročit na cestu novou.

Takže...nikdy už nebudu profi placenou házenkářkou a nevystuduji medicínu, to už mi prostě utekl čas. A také nepřijdu na lék na HIV, na to má mozková kapacita prostě nestačí a je třeba si to přiznat.

Nejsem zas tak chytrá!

Nedokážu ani zachránit všechny děti ze spárů alkoholických rodičů, jak naivní představa to byla! A že něco změním v sociální oblasti někde na Ministerstvu?? Cha, to už jsem vyléčená dávno!

Stejně tak se nenaučím pět světových jazyků a neprocestuji svět. Fakt nevím, kde bych na to vzala v následujících letech čas.

První krok je přiznání a uvědomění..., ukončení nefunkčních projektů či vztahů a přehodnocení snů a možných vizí. Namalovat si ten svůj obláček jinak než na růžovo, trochu reálněji...., vytvořit si nové cíle.

Zaměřit se na to, co má smysl, dělat to pořádně a efektivně, aby mi to nebralo moc sil, protože těch není nazbyt.

Cestovat třeba alespoň v rámci možností s dětmi a soustředit se na nové projekty, které mě do budoucna zajistí...., "dovypiplat" děti tak, aby byly dost silné a v tom surovém světě uspěly a plnily si ty jejich sny...

Dívat se opravdu už jen tím směrem, kde se cítím být silná v kramflecích..., kde neztrácím energii...a nejsou příliš velké ztráty.

Je na čase mít opět nějakou představu před očima, právě v okamžiku, kdy se víčka zavřou..., takovou, která mě naplní štěstím a netrpělivým očekáváním, že to jednou třeba vyjde.

Ted už vím, proč bylo tak důležité se na chvíli zastavit, zažít období bez cílů a urputného nasazení, byl to nepostradatelný moment přehodnocení...

PS: Tak já nevím, jestli nepřejmenuji blog na "čtyřicítka na krku?!"

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.