Neusnout na růžovém obláčku

Poslední dobou mám pocit, jako bych se ocitla ve spokojené stabilizované poloze na růžovém obláčku. Možná, že i tenhle předvánoční čas tomu přispívá, že zpomaluji a těším se jen na Vánoce.

Nic nepotřebuji a nikam nemusím. Věnuji svou pozornost tomu, co mě těší a potkávám se s lidmi, na kterých mi nejvíce záleží.

A když zavřu oči....., není tam nic. Nic. Prostě nic, žádná představa, žádný sen. Až mě to vylekalo, jako kdyby všechny mé sny odcestovaly na neplánovanou dovolenou a já si toho na pár dní ani nevšimla.

Já přece neumím žít bez snů, bez cílů, bez životních met či vrcholků, na které toužím ještě vyšplhat. To ani nejsem já. Tenhle stav neznám! Vždyť já mám plány na dvacet let dopředu!!!!.

Přiznám se, že na malou chvilku mě to vyděsilo!

Není to snad klid před bouří??? Neusnula jsem zase jako ta Šípková Růženka na růžovém obláčku, který se zanedlouho rozpustí?

Pak jsem se uklidnila...

Co je na tom špatného?

Na chvíli vypnout, užívat si dny tak, jak plynou a netlačit. Na nic a na nikoho. Nerozčilovat se. Cítit se spokojeně s tím, co právě mám.

Však leden mi to zase ukáže....

Jedno je jisté, černé mraky zase doplují, to by nebyl život.... asi jsem připravena.

PS: Takže neusínám, jasné?! Jenom odpočívám, protože to fakt teď potřebuji, jen tak plynout.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.