Krade jí maminku!

Zrovna stelu postel, pořádně urovnávám peřinu a načechrávám polštáře, těch musí prostě být plno!

Úplně ho tu vidím, jak tady leží, „jako kulíšek,“ říká ta nejmladší, jak je pěkně zvyklý na boku a svírá pevně polštář, protože já obstarávám děti do školy.

Jinak objímá mě, je zvyklý celou noc se tulit, podobně jako dílek puzzle zapojené do sousedního. Když se jeden otočí, automaticky změníme polohu oba a zase se k sobě namáčkneme.

Sem tam mi v noci přistane na rameni polibek a úplně nejvíc pocit je, když se vracím v noci do postele a on mi nadzvedne peřinu, takovou tu velkou, společnou.

Ví, že tam nejsem. Chybím mu. Někdo mě postrádá.

Pro někoho možná samozřejmost, někdo by to vůbec nesnesl, protože potřebuje svůj prostor a já to třeba nikdy nezažila. Poprvé jsem nechápala a byla lehce v šoku.

Zjistila jsem, že už bez toho asi nikdy nechci být…, je to ta přidaná hodnota.

Stále cítím neskonalou vděčnost a zároveň si uvědomuji, jak vrtkavé to může být.

Mám pocit jako bych potkala podobně "naloženého" člověka, který má stejně tak nedostatečně saturovanou potřebu něhy jako já, nejspíš z dětství….

Určitě z dětství, těch společných rysů je tam spousta.

Holky celé ráno otevírají dveře do ložnice a nenápadně nakukují dovnitř, asi se přesvědčují, jestli tam je. Jiný muž! Po třech letech si odvykly….

Večer tu byl, je tady pořád?

Občas neodolají a skočí k němu do postele. Ty dvě menší mají potřebu se o něho přetahovat. "Ty jsi špekoun," ozývá se z ložnice, jak se perou.

Tu prostřední si naprosto získal a ona učarovala i jemu.

Ta nejstarší „pubina,“ ta má pocit, že jí krade maminku, protože maminka je jenom její. Tatínka jí už ukradli, ale maminku, to nikdy nedovolí. Nemůže to dopustit.

Občas dělá naschvály. Dává to otrávenými pohledy stále najevo. Je to taková ta hra na Šíleně smutnou princeznu, hlavně se nezasmát, i když my ostatní se bavíme.

Je sranda! Žádné zaběhlé dusno.

Není to jednoduché, tak sakra není, bude to boj, velký boj, obzvlášť, když není zvyklý na děti, na to, že bezprostředně prostě skočí v noci k mamce do postele, třeba když se bojí…, že i v noci volají, když maji zlý sen.

Přesto, ho tu stále cítím… ještě neutekl…usmívám se.

PS: Urovnávám ty polštáře a těším se na další noc...., kdy vydrží.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.