Mezi mlýnskými koly

Konečně to přišlo a vy tomu stále nemůžete věřit. Je tady. S vámi i vašimi dětmi.

Strašně moc si to přejete, doufáte, věříte, neztrácíte naději...., víte, že si to konečně zasloužíte, po tom všem, po tom všem, čím jste za život prošly, si to sakra zasloužíte.

Ale ani tady nemáte bohužel vyhráno!

Sedne si to?

Tři děti!

Tři holky?

"Jak to zvládá tatínek?" je nejčastější jízlivá poznámka, kterou slýcháváte denně od mužů....! Rády byste to braly jako vtip, a tak se povznesete jako už tolikrát. Je to tvrdá realita, jak asi?

"Ten už dávno utekl," odběhl k jiné ženě, ani jemu v tom nebylo dobře...vlastní táta.

Jak mohu chtít po jiném muži, aby tu šílenou nálož vydržel?

Není to sobecké?

Ty děti mám hned tři (kdybych dala na přání jejich otce, byly by čtyři)!!!

Tři různé balíčky nakombinovaný vlastností s naprogramovanými geny od táty a mámy, s odlišnými emočními vzorci, naučenými kognitivními reakcemi, vrozeným temperamentem i s drobnými bolístkami a specifikacemi, které každé dítě představuje.

Může si tohle sednout??

A tak tu stojím.... mezi nimi!

Jsem jako na trní, raduji se, když to funguje, když se společně smějí..., a blednu hrůzou, aby nezlobily, věčně nediskutovaly a nebyly drzé...., stavím se na hlavu, jen aby si to sedlo, aby ty mlýnské kameny do sebe zacvakly a fungovaly tak, jak mají.

Aby se energie vracely oběma směry..., aby mu u nás bylo dobře, aby si odpočinul a cítil se milován. Tolik toho pro nás dělá. Možná ani nemá ponětí, jak moc...., jak moc si toho vážím a jsem vděčná.

Je to šílený nápor!

Nedokážu to pustit.

Opravdu láska hory přenáší?

Ráno mě předčasně probouzí stále ta samá myšlenka: "zvládne to?"

Moc si to přeju a ještě víc se bojím...., občas se třesu a vzlykám do polštáře, rozpouštím slzy ve vaně, vysílám prosby jen tak do větru, aby mě neopouštěl a zvládl to.

Já vím, přežila jsem už horší ztráty...., jsem silná a mít tři děti byla hlavně moje volba, ne jeho.

On přece nemusí!

Prý "kéž bych toho vydržel víc kvůli tobě," snaží se, strašně se snaží, miluju ho a smekám, že nad námi ještě definitivně nezlomil hůl.

Já z toho vlaku vystoupit nemůžu...., já ne, musím tu být, když marodí nebo jsou vzteklé, nevděčné, drzé, smutné i protivné. MUSÍM to dávat.

Já musím!

Taková samozřejmost.

PS: A tak mi nezbývá než věřit...., nechat to jít, pokusit se to s klidem pustit, vykřičet se do tiché zdi, vyběhat to v lese a opravdu poslouchat, naslouchat, co mi říká.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.