Nechci se domnívat....

Zahlédla jsem ho přes celé parkoviště u obchodu a hbitě otočila pohled vpřed, aby si nevšiml. Zaregistroval mě na první dobrou....

Srdce povyskočilo do šílených výšin, metabolismus se rozběhl na plné obrátky a dech, ten začal kolabovat..., kdybych ho nespatřila, asi bych si to otipovala na nějaký virus....

Díky bohu za roušku, pomyslela jsem si....určitě mám pořádný ruměnec ve tváři!

Čekala jsem na kávu s sebou a napínavě vyhlížela jeho příchod...., nedovolil mi předstírat nezájem, a tak jsem se odtrhla od své objednávky a pokynula na pozdrav.

Ach ne, "můj hezounek", jak dlouho jsem ho neviděla? Určitě je to měsíc! Od té doby, co mi řekl, že "tohle by teda nedal," při pohledu na mé tři dcerky.

A tak jsem ho vypustila.... především z hlavy.

Teď tu stojíme před sebou, tváří tvář, oddělují nás jen ty roušky...za zády se tyčí stěna vybudovaná hromadou toaletních papírů v akci, někde uprostřed prodejny...., zřejmě jdou na odbyt, asi překážíme...., pořád tu někdo otravuje.

Ani tady nemá člověk klid!

Půl hodiny si povídáme...., kéž by to nikdy neskončilo, tak dobře, tak moc dobře se mi s ním povídá, a tak šíleně mé srdce hoří.

Lehce jsem se uklidnila...., přesto melu hlouposti, proč já tohle neumím? Jsem jako slon v porcelánu!

Nejsem koketa...., ani lovkyně..., jsem ta bílá, jedinou zbraní jsou prý mé "pudové" vlasy, roztomilé pihy, pohled a úsměv...? Jenže ten je teď jeho očím neviditelný..., je možné si ho jen představit.....

Proč pořád musíme hrát tyhle hry o nezájem?

Přece, když něco chceš, řekni to!

Proč si místo toho tvoříme domněnky....?

Proč prostě nemůžu říct, že se mi líbí od prvního okamžiku a že bych to s ním strašně ráda zkusila...., že mě přitahuje jako nikdo před tím, že tou neočekávanou chemií téměř exploduji (myslela jsem, že už to nezažiju) a jestli se nedostanu brzy ven z toho obchodu asi vyletí všechny ty toaletní papíry do vzduchu!

Jsem jako rozbuška... (ten název by se mu líbil), ještě to rozdýchávám v autě....

Byl to dlouhý večer..., strávili jsme ho spolu, povídali jsme si téměř celou noc, bez podtextu....

Přesto mám takový ten nepříjemný pocit....!

A nemůžu to přece vybalit na první dobrou, že?

Nemůžu být stíhačka! Nemůže mě mít jasnou! To přece odradí, ne?

A tím zřejmě končí pohádka, protože teď začíná ta komplikovaná páchnoucí realita, která mě tak štve a drtí.....!

Mám přece pořád ty tři děti, které nedá? Cítí to stejně? Je tam taky chemie? Je zklamaný z předchozího vztahu? Má strach? Není ten správný čas? Má uzavřenou minulost?

Já to nevím!!! Já to fakt nevím....

Ale vím, že bych okamžitě stočila rozum do ruličky toaletního papíru a darovala ji zdarma všem, kteří ten večer prošli kolem....a jednala bych srdcem, jen srdcem, bez obav a možných co když!

A také vím, že řeka teče sama...., sakra, jak já bych ji tlačila!!!!

A tak se alespoň vypíšu tady, upustím tu nálož, tuhle obrovskou výhodu v životě mám..., protože tady můžu, tady to jde na plno...., protože mě nikdo nezná....

Takže třeba...., moc si přeji...., prosím...., doufám...., to be continued!

PS: Nahlédla jsem mu do košíku, potřebovala jsem si ověřit svou teorii, místo kabanosu tam měl čtyři devadesáti procentní klobásy, pečivo, česnek a brambory.... není ženatý :-D.

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.