Občas si zastesknu...

"Jo vy máte dokonce tři děti!" vykřikl velice sympatický pan prodavač, v nejlepších letech, s lehce prošedivělými vlasy a decentně upravenou bradkou, v prodejně s nejmenovanými telefony a příslušenstvím s logem ve tvaru nakousnutého jablka (snad i s vůní minimálně všude v tom obchodu), když se mu na displeji mého telefonu zobrazila fotografie mých dcer.

"A tři dcery! No tak ještě by to chtělo toho chlapečka...., co?" prohodil s úsměvem a věnoval se nadále mému mobilu.

Vlastně to již považuji za takovou tu běžnou konverzační linku, jako když se bavíte o počasí nebo jako Američani, když si v rámci pozdravu pokládají otázky: "Jak se máš?" a "Jak se ti daří?"

Je to asi stejně příjemné, jako když si najdete partnera a všichni se ptají: "Tak kdy bude svatba děti?" Pak se "díkybohu" vezmete (ještě spočítat termín porodu, abyste náhodou nemuseli) a všichni se pro změnu zajímají, jestli už není čas na první dítě. V momentě, kdy se narodí první potomek, tak přijde překvapivá otázka: "No a kdy mu pořídíte bratříčka?"

No a mě se všichni ptají, kdy bude teda ten kluk?!

To jako vážně??? Cožpak tři děti nejsou dost??????? Jedna dcera za manželův rod, druhá za mou krev a třetí to jistí :-D.

Nebo že by se stále holky nepočítaly za úplné??

Pravda, ptají se převážně muži, jako bych nenaplnila všeobecně známou mužskou rodovou povinnost a nebyla jsem tedy plnohodnotná žena či co?

No a co mu na to mám asi jako tak říct???

Na chvíli se zaseknu...a pak to ze sebe jako vždy bez přetvářky vychrlím: "Nám ale k tomu chybí tatínek, už ty tři děti na něj byly dost (a nebo já :-D)...!"

A se šibalským kukučem se na pana prodavače dlouze zahledím, s takovým tím přidrzlým výrazem (stále si ho ze svých pubertálních let pamatuji, je to dobré), který vám jednoduše napoví, co si asi myslím...a tady konkrétně položil základní otázku: "A vy byste se neobětoval?"

Většinou následuje chvilka ticha, někdy i omluva, ale tenhle byl fakt pohotový...

"Hm, to chápu, já mám dvě, vlastně dva kluky po pěti letech a i to bylo náročný, spousta chlapů to prostě nedá, protože nejsou na prvním místě, a to ani nemůžou být....," trefně poznamenal.

"No a představte si, že máte tři děti takhle po sobě," pokračuji v dialogu zase já (už mi to začíná jít...:-D, nezávazná konverzace s opačným pohlavím), "to prostě buď kojíte, rodíte, přebalujete nebo krmíte..... a nemůžete toho nechat a věnovat se manželovi, zrovna když přijde z práce," přiznala jsem s lehce poraženým tónem....já už víc prostě nemohla!

"Sama jsem měla chuť utéct, i pro mě to bylo náročné období, ale nemohla jsem...!"

V tom mě pohltila slabá chvilka, občasný stesk (jak já tomu říkám) a nečekaná lítost, naštěstí se nezdržela příliš dlouho, odloudila se stejně rychle jako odezní husí kůže po tom, co vás na vteřinku polije studený pot po celém těle....

Rozhodně se nebudu litovat!

Jak to asi má on? Vydržel? Vydržel! A vydrží? Vypadal unaveně...

I já vydržela.....!

"A teď mám tři skvělé parťačky (které mi rozbily ten telefon) a tamhle na mě čekají, ukázala jsem jejich směrem!"

Právě díky nim, zažívám nové životní situace a dobrodružství....

PS: Moc ráda si občas postesknu....., většinou to bývá nad mužem, který se dokázal v životě smířit s tím, že někdy prostě není na prvním místě...

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.