Syndrom poslušné holčičky

....."Přísahala jsem si, že teď už bude jenom dobře a já se proměním v tu nejposlušnější holčičku, kterou si babička tolik zaslouží, když se o mě tak dobře stará. Přála jsem si být konečně jako ostatní holky, normální, obyčejná Ema, kterou má konečně někdo rád a čte ji pohádky na dobrou noc".... (úryvek z knihy Poslušná)

"A víš, proč jsem si tě vybral?" zeptal se děda při námluvách mé babičky... "protože jsi poslušná, neodmlouváš svým rodičům a vím, že se tak budeš chovat i ke mně"..... a tak se vzali, žili spolu celý život (nebudu psát, že šťastně), až do dědovo smrti....a babička pořád poslouchala...a poslouchala....a hodně, opravdu hodně toho vydržela!

Protože byla poslušná..., víte, jak je ta zástěra obrovská a kolik toho schová...?

A když děda zemřel, babička konečně ožila....., jako by se znovu nadechla... najednou pocítila svobodu a narostla ji zase křídla. Mohla jít ven, kdy sama chtěla, mohla si číst i sledovat cokoliv podle sebe....začala říkat na plno svůj názor, protože věděla, že už jí žádná nepřiletí....

Také jste to doma slýchávali? Hezky se uč, poslouchej, nevyrušuj, nevyčnívej, hlavně nedělej na učitele ksichty, ať tě mají všichni rádi...zbytečně na sebe neupozorňuj....hlavně se hlas ve škole, zastrč břicho, narovnej se..

Říká se tomu syndrom poslušné holčičky, takhle nám to po generace vštěpovali... až se nám to vrylo tak pod kůži, že teď mnohdy žijeme životy podle přání někoho jiného a nikoliv podle nás samotných...

Není to o tom nabarvit si vlasy na modro...., ale svobodně se rozhodnout, jak chci vlastně žít. Kdo jsem a co od života očekávám, když zmlknou všechny ty hlasy v naší hlavě!

Teda pokud se někdy utiší...

Také vám neustále někdo skáče do mysli? Kdo to je? Máma? Táta? Partner...? Paní učitelka?

A kde jste vy?

Kdo vám co našeptává...??

Nejkrásnější pocit, který znám... je když se sjednotí duše, srdce i mysl a vy jste u sebe....a prostě víte, že jdete tou správnou cestou, tou vaší cestou a odpinkáváte všechny ty strachy i očekávání druhých na druhou stranu hřiště za autovou čáru, kde vás nemůžou ohrozit...

Je těžké se z té role vymanit, nebudu říkat, že je to snadné, ale jakmile to jednou dokážete, stojí to za to...

PS: Poslušně hlásím, že jedenáctá odbyla a já jdu spát.....protože jsem prostě unavená :-D

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.