Samota je návyková

Když mi bylo dvacet tři let, rozešla jsem se po šesti letech se svým klukem. (tehdy mi to připadalo fakt dlouhých šest let)

Bydleli jsme spolu, plánovali budoucnost a najednou zaznělo:

"Radši bys měla jít....!"

A já nebojovala, vzala poslední střípky hrdosti a prostě šla. A trápila se. Probrečela jsem snad tři měsíce, rána jsem nechtěla vstát z postele, myslela jsem, že tím asi život skončil...Až kamarádka, má spolužačka (Jani moc díky) se mnou doslova zalomcovala se slovy: "tak už se konečně prober!"

Teď mi to přijde úsměvné! I naivní...

Řekla jsem si, no co, teď budu teda chvíli sama nešťastná a až zase někoho potkám, tak budu šťastná!

Jak já se tenkrát mýlila....taková hloupost....ou ou!

Téměř po patnácti letech mi došlo, jak bláhová jsem tehdy byla...

Konečně vím, jaké to je být šťastná sama se sebou.... se svojí přítomností, s každou tóninou své duše i vratkostí charakteru.

Páni, jak ten je vrtkavý...

Je jako počasí a já se naučila mít ráda všechna svá roční období....probuzené zpomalené jaro, akční až devastující léto, melancholický nechápavý podzim i lenivou temnou zimu...se všemi náladami i odstíny které k tomu patří.

A pokud se i takhle máte rádi, pak se k sobě rádi vracíte! Ale pozor! Hrozí nebezpečí.....! Je to návykové....asi stejně jako kostička mléčné čokolády, která zahřeje na jazyku všechny chuťové pohárky a vy máte pocit, že se vaše smyslové buňky roztečou spolu s ní....

A co je nejkrásnější? Ten vnější klid, který při tom zažíváte...a vnitřní mír se sebou....a ještě SVOBODA. Pro mě především svoboda....protože já se o ní nechala připravit a o to vzácnější teď pro mě je....rozhodně není automatická!

Každé sobotní ráno chodím na jógu, vždy se cestou zahledím k nebi, ať je jakékoliv, zakloním hlavu a zavřu na okamžik oči, zhluboka se nadechnu a nasaji neskonalý vděk..., vděčnost za možnost sama se rozhodnout, jak strávím své ráno, den, týden i celý život!

Nezatížené myšlení, bez zbytečných rad i hlasů rodičů, varování babiček i tetiček, všeho toho, co bych měla, musela i směla nebo nenápadných manipulací z okolí....svobodně vybírám své myšlenky, které neovlivňuje kdokoliv jiný....dost přemýšlení nad tím, co by na to asi někdo řekl...

Jak uvolňující!

Až se jednou od podobných ozvěn oprostíte, propustíte naprogramovaného autopilota, pak pofrčíte už jen podle uvědomělé touhy vaší duše....a pak každý den prožijete tak, jako by byl tím posledním....

A já si to sakra užívám... často si připadám jako zfetovaný čerstvě zamilovaný blázen, který se vznáší na růžovém obláčku a čeká, až ho někdo sestřelí.... ještě občas zapomínám, že už nejsem na dostřel.

PS: Pokud si nedokážete užít svou samotu, pak nebudete ani schopni užít si blízkost někoho jiného....

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.