Chybí mi máma!

Po většinu času jsem máma.

Silná, snad už i vyrovnaná žena (tak je mi skoro 40, bylo už na čase, ne?), nebo alespoň emočně stabilizovaná "bohémka", která dokáže být oporou svým dcerám a věřím, že i lidem kolem sebe. Rozhodně těm nejbližším....

Řekla bych, že se mi daří celkem obstojně, rozhodně poslední dobou to tak vnímám...., mám svůj směr a tím si spokojeně kráčím.

Občas vzduch trochu provětrám a až při známkách větší nespokojenosti to řeším, pravda někdy až příliš radikálně či odevzdaně.

Pak ale také přijdou okamžiky, kdy jsem sama...., sama se sebou, po náročném dni, kdy děti odejdou k tatínkovi a já se ještě stačila doničit desetikilometrovým během.

V ten moment si na chvíli dovolím nebýt mámou. Jsem to jen já, Ema, malá holka s běžnými strachy i s bolístkami.

Po voňavé vaně při svíčkách si připravím misku s ovocem a zasypu to Grankem.

Hromadou Granka!

Na Netflixu si vyberu "pohodovku," tak těmhle nenáročným filmům říkám, příběhům bez přemýšlení, s dobrým koncem, minimem ztrát a s obrovskou nadějí...., nadějí v lepší zítřky.

Ups, nu někdy se to zvrtne a já omylem sleduji příběh dívky, jejíž máma je závislá na alkoholu a díky tomu umírá...., zřejmě má třináctá komnata, nezpracované téma, které držím v řetězech tajně v hlubinách.

Jako chybějící kotvu!

Najednou si připadám jako ta malá, ztracená holka, které nestačí kapesníky...a která touží po jediném....

Chybí mi máma.

Moje máma, ta kterou si pamatuji z dětství, alespoň z těch pár okamžiků, kdy tu pro mě byla a vařila mi černý čaj s cukrem a s citrónem, když jsem přišla vymrzlá z venku.

Postrádám její obětí a šimrání po zádech, chybí mi jako pevná zeď v zádech v momentech jako jsou tyhle...., kdy prostě jen stačí, že vím, že tam někde pro mě je..., tak jako vaši přátelé.

I když nejsou poblíž, jsou tu pro mě, ale ona už dlouho ne...

Uprostřed té dospělácké duše, je obrovská díra, která se už nikdy nezaplní, i když sama jsem máma....

Být mámou je velký závazek!

Je to napořád....

PS: Nevím, jak přesně vypadá ta vaše melancholická chvilka, kdy máte pocit, že svět se asi úplně zbláznil a kdo vám nejvíce chybí..., jediné co vím, je, že až se ráno probudím, bude to pryč...

Líbil se vám můj další článek?

Můžete mě podpořit v dalším psaní zakoupením mé knihy Poslušná.